Dospělý syn

Synovi je 19 let, dokončuje učiliště, ovšem s velikými obtížemi. Často tam spíš nechodil a také s učením se moc nikdy nenamáhal. Rok strávil mimo domov, na radu psychologů a kurátorky se učil ve výchovném ústavu a to proto, že si dělal vyloženě co chtěl. Nechodil domů ani do školy, prodával drogy, ovšem, že je i užíval, po neúspěšné léčbě onemocněl hepatitidou C, udělal si spoustu dluhů a nepříjemných "známostí". Abychom se úplně nezhroutili, umístili jsme jej tedy v 17 letech poslali do ústavu, kde pokračoval ve vyučení a vzhledem k věku a vynikajícímu hodnocení všech tamějších pedagogů i na vyjádření soudu a kurátorky, jsme jej o rok později opět vzali domů. Doufali jsme, že "všechno zlé" k něčemu dobré jest. Bohužel. Opět nanovo nechodí do školy, kterou navíc platíme, domů přichází jak semu zlíbí. Na naše přísné výtky a rozčilování o tom, že pokud s námi chce žít, musí se přizpůsobit nějaké dohodě o slušném chování a o povinnostech reaguje výsměchem či arogantními poznámkami typu: a co s tím chceš dělat, popř.: nebo jako co? Samozřejmě, dál vrství různé problémy (prodal nový mobil, udělal další dluhy - nicméně na brigádu chodit nechce, nám vyčítá, že dostává malé kapesné - mimochodem kapesné bývá 100- 200 Kč týdně....)
Což nás uvádí k bezmocnému vzteku, protože víme, že jej opravdu nemáme kam vyhodit, že ho musíme domy my i naše dcera trpět. Mimochodem, dcera je z našich hádek s ním velmi nešťastná, často pláče, je mi jí velmi líto, ale na druhou stranu neumím v sobě sebrat tu sílu a vyhodit syna z domova. Manžel se po pár"vytočeních" drží radši stranou, většinou reaguje tak že mi spočítá, kolik měsíců ještě synovi zbývá do vyučení - že prý pak "ale půjde".
Už to nezvládám, prosím, poraďte mi.