Chování po narození sourozence

Dobrý den, máme tři dcery - 16letou, 2,5letou a měsíční. Problém máme s naší prostřední. Řekla bych, že se právě nachází v období vzdoru a narozením té nejmladší se všechny negativní projevy tohoto období mnohokrát znásobily. Moc si s ní nevíme rady, protestuje a nesouhlasí prakticky se vším. "PŮJDEME SI VYČISTIT ZUBY - NEPŮJDU, BUDEME JÍST - NEBUDU, OBLÉKNEME SE - NEOBLÍKNU"... Všichni máme dost trpělivosti a vůle věci jí vysvětlovat, mluvit o všem, dělat je spolu s ní, ona ale odmítá i to. Jakmile jí chci obléct, dostane záchvat, že to má udělat táta nebo babička, zkrátka někdo jiný a naopak. Je schopná se kvůli našemu trvání na vyčištění zubů hystericky prořvat a prosvíjet až do uvzlykaného vyčerpání. Zároveň je velice citlivá na jakékoliv negativní projevy okolí (to byla už před narozením mladší sestřičky), což způsobuje, že stačí drobný nesouhlas s tím, co dělá a už s brekem běží že chce pochovat a to i k tomu, kdo jí něco vytkl. Snažíme se k ní být vnímaví a neodmítat jí, ale ona kvůli čemukoliv pláče tolikrát denně, až mám pocit, že jí nosím víc, než naše miminko. Nepřeháním, když napíšu, že potřebuje "pochovat" třeba i každých pět minut. Vždycky měla maximum naší pozornosti a myslím, že má problém s tím, že se o ní teď musí víc dělit. Přitom je ale na sestřičku moc hodná, chodí jí houpat, pořád si jí chce prohlížet a při tom jí hladí a pusinkuje, posílá mě za ní, když začne plakat, rozhodně nevypadá, že by na ní žárlila. Ale ty její záchvaty jsou nesnesitelné. Co máme v takové chvíli dělat?
Děkuji za radu, M.Kadlecová