Otázka
Odpověď
Tělesné tresty
8.3.2012 14:59:45 Karolína, dvě dcery
Dobrý den,
ráda bych se svěřila s jedním výchovným problémem, který mě trápí a poprosím o názor odborníka.
Mám dvě dcery - starší je 2,5 roku a mladší 6 týdnů. Vždy jsem měla předsevzetí, že své děti budu vychovávat bez křiku a tělesných trestů, což se mi i dařilo. Ovšem pouze do doby, než jsem podruhé otěhotněla. V těhotenství jsem byla dost unavená a podrážděná, bylo mi špatně od žaludku atd. Starší dcera navíc začala mít přesně v té době vzdorovité a odmlouvací období. (Po narození druhé dcery zase únava z nevyspání, vypjaté chvilky, kdy miminko brečí a není k utišení atd.) Takže nastaly situace, které jsem psychicky nezvládla a bohužel jsem se několikrát uchýlila nejen ke křiku, ale bohužel i k plácnutí na zadek, přes pusu, trošku hrubšího uchopení za paži a odvedení (odnesení) dcery (třeba když se zrovna vzdorovitě válela po podlaze). Následně jsem si to vždycky vyčítala, protože si uvědomuji, že za mým jednáním byl především vztek a pocit bezmoci. Vadí mi hlavně, že je to jednání, které dítě nesmírně poníží. Když to bylo možné, dceři jsem to vysvětlila, že mě rozzlobilo její chování, které se mi nelíbí a neschvaluji jej a že jsem měla vztek a ve vzteku jsem ji uhodila, což mě mrzí. Že se zlobím, ale uhodit, že jsem ji nechtěla. (Jedinou výhodu spatřuji snad v tom, že i dcera se nyní dokáže následně omluvit za své nevhodné chování. :-) )
Vždy si po takové zkušenosti říkám, že už dceru nikdy neuhodím, ale bohužel zase někdy nastane situace, kdy se neovládnu...
Můžete mi, prosím, napsat svůj názor?
Děkuji.
S pozdravem
Karolína
ráda bych se svěřila s jedním výchovným problémem, který mě trápí a poprosím o názor odborníka.
Mám dvě dcery - starší je 2,5 roku a mladší 6 týdnů. Vždy jsem měla předsevzetí, že své děti budu vychovávat bez křiku a tělesných trestů, což se mi i dařilo. Ovšem pouze do doby, než jsem podruhé otěhotněla. V těhotenství jsem byla dost unavená a podrážděná, bylo mi špatně od žaludku atd. Starší dcera navíc začala mít přesně v té době vzdorovité a odmlouvací období. (Po narození druhé dcery zase únava z nevyspání, vypjaté chvilky, kdy miminko brečí a není k utišení atd.) Takže nastaly situace, které jsem psychicky nezvládla a bohužel jsem se několikrát uchýlila nejen ke křiku, ale bohužel i k plácnutí na zadek, přes pusu, trošku hrubšího uchopení za paži a odvedení (odnesení) dcery (třeba když se zrovna vzdorovitě válela po podlaze). Následně jsem si to vždycky vyčítala, protože si uvědomuji, že za mým jednáním byl především vztek a pocit bezmoci. Vadí mi hlavně, že je to jednání, které dítě nesmírně poníží. Když to bylo možné, dceři jsem to vysvětlila, že mě rozzlobilo její chování, které se mi nelíbí a neschvaluji jej a že jsem měla vztek a ve vzteku jsem ji uhodila, což mě mrzí. Že se zlobím, ale uhodit, že jsem ji nechtěla. (Jedinou výhodu spatřuji snad v tom, že i dcera se nyní dokáže následně omluvit za své nevhodné chování. :-) )
Vždy si po takové zkušenosti říkám, že už dceru nikdy neuhodím, ale bohužel zase někdy nastane situace, kdy se neovládnu...
Můžete mi, prosím, napsat svůj názor?
Děkuji.
S pozdravem
Karolína
V její náručí
