Přecitlivělá, neustále ubrečená dvouleťanda

Ahoj maminky, už nevím kudy kam, potřebuji se ze všeho alespoň vypsat, dostat to ze sebe... ve skrytu duše doufám, že mi třeba poradíte co event. dělám špatně. Máme holčičku, jsou jí dva roky a dva měsíce (je jedináček, víc dětí mít ze zdr. důvodů nemůžu, potýkám se s vážnými chron. zdr. problémy). Holčička je od narození velice uplakaná (první rok naprostý horor, jenom řev, řev a zase řev - později se ukázalo, že nesnesla mléko, dokonce ani když jsem kojila a to jsem držela dietu (nic nadýmavého, vynechání mléčných výrobků), s přechodem na příkrmy se to srovnalo,... minumum spánku - do toho cvičení Vojtovou metodou, prý kvůli lehce zvýšenému svalovému napětí (říkám si, zda to nemohlo způsobovat trávení, bolení bříška kvůli tomu mléku), podle neurologa se to již úplně srovnalo (napětí), i nás vyřadil z evidence). Holčička je velice citlivá (trošku si myslím, že to souvisí i s tím cvičením, nevím - nemám z toho moc dobrý pocit, cvičila jsem opravdu poctivě, když vidím holky kolem sebe, že se na to úplně vyflákli, děti jsou v pořádku a u nás plno problémů... je mi z tohoo smutno). Holčička spí se mnou v posteli (jinak to opravdu nešlo, v rámci mého "přežití", abych se alespoň trošku vyspala, budiž - vím, že takto spí víc dětí). Holčička je ale opravdu mamánek (je skoro pořád se mnou, hlídání mám minimální -občas pohlídá moje mamka, malá jí má ráda, mamka ale nemůže pořád, sama má dost zdr. problémů, manželovo rodiče, ač bydlí vedle nás, zájem vůbec nejeví, hlavně tchýně malou úplně ignoruje, přitom holčička by se k ní ráda přiblížila, ví že je to její babička, kouká po ní, volá "bába", ale tchýně bez odezvy, strašně moc mne to mrzí...). Snažím se s ní chodit hodně ven, na hřiště mezi děti, bohužel bydlíme na vesnici, není tu žádný její přímo vrstevník, děti jsou o půl a více roku starší a to je hodně znát - když k tomu připočtu i ty naše zdr. problémy, malé je prostě daleko za nima (ale těší mne každý její pokrok, nemůžu jí srovnávat s dětma, které od narození takové problémy neměli). Ale hlavně se jich bojí. Pozoruje je, říká, že se jí na hřišti líbí, ze hřiště jdeme se řvaním, byla by tam pořád, ale k dětem se netroufá přiblížit/. Mluvit začala teprve nedávno, cca ve dvou letech, do té doby řekla snad jen 5 slov (už jsem ani nedoufala, že se někdy rozmluví), teď každý den přidává něco nového, hodně opakuje, už si začíná skládat jednoduché větičky, v tomto to snad bude dobré/. Co mne ale dost děsí je její velikánská přicitlivělost a uplakanost. Pláče kvůli sebemenší prkotině, taky se začíná hodně vztekat, když není po jejím tak ječí (snažím se být důsledná, ne vše si vyřve, prostě odcházím a čekám jinde než ji to přejde/. Je ale rozdíl mezi vztekáním a přecitlivělým pláčem (to je opravdu obrovský rozdíl)... Nevím co ji trápí (myslím, že i to že ji druhá babička prostě vůbec nebere, zkoušela jsem to urovnat, prostě bez odezvy...), hodně se s ní mazlím, pusinkujeme se, říká mi, že mne má ráda... ale pořád se jakoby něčeho bojí (fakt nevím zda to může souviset, ale pořád mi nějak v hlavě bliká ta Vojtovka, jedna fyzio mi totiž před časem řekla - to už jsme necvičili - že to u citlivějším jedinců může zanechat jisté následky, prý se to srovná, ale chce to moře času a trpělivosti/. Snažím se být laskavá, milující, ale přitom důsledná... mám i trpělivost /i když občas už opravdu nervy pracují, připadám si jako otrok - pomalu na sobě pozoruji jisté vyhoření - je to tím, že nemám moc možností se odreagovat/, manžel tráví dost času v práci, jinak se malé hodně věnuje, to ano (často jí hlídá, jenže to já jsem po dr. sama se sebou - to moc odreagování není). Věřím, že to chce čas (ale kolik ještě času?), nejde srovnávat, ale když vidím některé ostatní děti, jak jsou v pohodě, samostatné, smějou se, hrajou si spolu... a ta moje citlivka se mne drží za nohu a bojí se k nim přiblížit, tak je mi z toho smutno.... Opravdu ji rozpláče xx věcí, dost často tápu proč vlastně pláče... nevím kde dělám chybu (tuším - potřebovala by se víc otrkat i v jiném prostředí, potřebovala by ví lidí, ale kde je mám vzít, když nikoho na hlídání nemám?). Máte někdo taky takovou citlivku? A hlavně - je šance, že z toho alespoň trošku vyroste?
Ještě doplním - jak jsme cvičili - sama začala běhat v 10ti měsících, je jak čert, v pohybu je až moc živá... a taky příšerně usíná, trvá to dost dlouho, pořád mele ručičkama, nohama, neumí se zklidnit.... Konzultovala jsem to i s dr., nic mimořádného neshledal, prý se s tím musím smířit a vydržet to....

Děvčata, moc děkuji, že jste tuto mou zmatenou zpověď dočetli až sem, je to asi trošku nesrozumitelné, ale prostě jsem to ze sebe musela dostat... děkuji všem za příspěvky a přeji pěkný (i když deštivý a a chladný) den.