pro zajímavost

z webu detivjeslich.cz - část dopisu od I. Peschky
Jen ta pro zamyšlení a zavzpomínání - já jsem taky zažila, moje dcera se narodila 1985.

..Naše starší dcera se narodila v r. 1983. Následujícího roku jsem nastoupil výkon základní vojenské služby. Žena tedy musela z ekonomických důvodů nastoupit do pracovního procesu a dceru umístit do jeslí. Bydleli jsme tenkrát na okraji Prahy a žena, a později i já jsme si našli práci v části mnohem blíže středu města, a tak jsme umístili dítě do jeslí asi na poloviční cestě. (Kdybychom je totiž umístili v jeslích u našeho domova, tak bychom nestihli dojet do práce včas ani kdybychom tam dceru odkládali hned po otevření. Navíc jesle byly vytížené a tím i naplněné – snad i ony plnily plán na 110% - a tak jsme museli vybírat z toho, kde nám byli ochotni dítě přijmout.) Když jsem se vrátil z vojny, i já jsem se zapojil do každodenního kolotoče. Odborníci říkají, že dítě potřebuje, zvláště v raném věku, své „rituály“, ale doufám, že to nejsou tyto.
Budíček byl po páté hodině. Vzbudit dítě, které, zvláště v té polovině roku, kdy je ještě tma, nechce vstávat, choulí se pod deku a žadoní; rychle ho umýt, dostat do něj alespoň pár soust snídaně, za neustálého okřikování a popohánění obléknout a pospíchat ven. Minuty čekání na ranní dělnický autobus, jízdy v přeplněném voze kde dítě kňourá a tím jen zvyšuje napětí vaše i spolucestujících. Nervosita, pokud autobus vynechá – jak to stihneme? Budeme muset více spěchat!
Vystupujeme z autobusu. Protože jesle jsou v klidnější vilové části čtvrti dále od hlavní silnice, kudy jezdí autobusy, následuje úprk uličkami. Dodnes se mi vybavují ty povětšinou ženské postavy, sbíhající se ze všech směrů a vlekoucí za sebou (jak Kryštůfek Robin po schodech svého Pú-a) malé postavičky, které sotva stačí kmitat nožičkami, to všechno za hlasitého popohánění, i občasných nadávek. Atmosfera houstne v jeslích, kde se dítě nepřevléká dostatečně rychle, a potom… potom přichází loučení. Zatímco rodič spěchá a dá dítěti rychlou pusu, asi tak třetina dětí spustí pláč. Někdy naléhavý, protože si myslí, že dokáže maminku přivolat zpátky, jindy již resignovaný – ví, že nic nezmění. Jeho soukromé neštěstí tu stojí proti nutnosti vydělat peníze. A tak jej nakonec „teta“ odtáhne kamsi dozadu.
Odpolední vyzvedávání je již veselejší, i když i tady je nervosita z toho, abychom to stihli včas. Aby to naše tam nebylo poslední, osamocené, abychom nemuseli čelit vyčítavým pohledům dítěte i zaměstnané „tety“.
Protože jsem po příchodu z vojny topil v kotelně jednoho úřadu v Praze, pracoval jsem na směny a tak jsem mohl dceru mnohdy brát z jeslí dřív, dávat ji tam později nebo i omluvit ji vůbec. I když ani to nebylo snadné. Dítě muselo být v jeslích nejpozději do osmé hodiny, domů smělo jít nejdříve „po O“, (pro neznalé - po obědě) a ani omluvení na celý den nebylo snadné – propadla by totiž objednaná strava. Ale alespoň jsme mohli spolu být větší část dne.
Trochu odbočím malou „žertovnou“ vsuvkou. Víte, jak si hrály děti v té době „na jesle“ či „na školku“? To vzaly všechny své panenky nebo plyšáčky, položily je do jedné řady podle zdi (kolmo na ni), přikryly je hadříky nebo papíry a samy rázovaly před nimi sem a tam s křikem: „spi!, proč nespíš!, tak budeš spát!“ apod. Byla to jedna z nejběžnějších her. L
Už tenkrát mi při tom nepříjemně trnulo a vzpomínám si, jak jsme záviděli těm „na západě“, že mohou mít svá miminka doma v rodičovské péči a nemusí je pro vítězství nějaké ideologie dávat do takovýchto „kolektivních zařízení“. A to už vůbec nechci mluvit o tom, že v té době existoval i jiný druh jeslí – týdenní jesle. Tam dali rodiče dítě v pondělí ráno a vyzvedli si ho až v pátek večer. A celý týden mohli nerušeně tvořit hodnoty, chodit na schůze, stranicky se vzdělávat. Toto považuji za téměř zločin proti lidskosti a jsem přesvědčen, že děti z těchto týdenních jeslí jsou poznamenané stejně, jako ty, které prošly pasťákem, diagnostickým ústavem či jiným podobným zařízením.....