Re: Může smrtelně nemocný "přijmout" svou diagnózu a jak?

Jsou na to dva názorové tábory, moje babička chtěla vědět a věděla, bylo úlevné moci s ní mluvit o jejích bolestech a strachu, mém strachu, říkat jí do poslední chvíle jak jsem jí vděčná za spoustu nádherných chvil v životě. Týden před smrtí hrála s paní na pokoji hru "co bychom dělaly, kdyby nám bylo znovu osmnáct". Bylo to nádherné, i když smutné. Manželovo babičce jsme to na výslovné přání jejího syna neříkali, byla to do poslední chvíle taková divná hra, ona samozřejmě věděla, že umírá, ale prostě se o tom nemluvilo a pořád se hrálo na lepší zítřky. Blbé bylo, že se to tím pádem neřeklo ani její sestře a ta pak nemohla rozdýchat, že se s ní nerozloučila. My s manželem máme spolu jasnou dohodu, hry na sebe nehrajeme a hrát nebudeme. Možná to máme v rodině trochu usnadněné tím, že jsme věřící a smrt je pro nás jen hodně těžká překážka na cestě. Řídila bych se tím, co víš, že chce maminka, vždyť ji znáš. Přeju hodně sil.