Re: Kočičí komando a můj návrat z odpolední

Bude

Někdy je lepší se vybrečet, než to v sobě držet.

Táta měl před 8 týdny úraz, mamka mi to volala když jsem šla po noční od vlaku. Nechtěla jsem brečet na ulici, pak jsem šla do servisu pro auto, pak rychle k našim, pobalit mamku a taťkovi vše potřebné, zařídit něco... celou dobu jsem se snažila nebrečet, hlavně před mamkou, ta sama potřebovala utěšit. No, jak jsem se tak celou dobu držela, neplakala, chovala se účelně, pragmaticky... bloklo se to a mám to v sobě a nejde mi to ven. Potřebovala bych se vybrečet, ulevit si a ono to nejde. Cítím, jak jsem z toho napjatá, ale nejde to ven...

Takže poplakat si a být slzavé oudolíčko je taky potřeba, když si to tělo žádá...