Re: Jak je to s vjezdem do lesa

Kopíruju z nějaké právní analýzy (odkaz 6 na té wiki) - pochopila bych to tak, že pokud není jasně označeno, tak je to dost sporné a případné pokutě by šlo se bránit.
A.
Jak má občan v praxi rozpoznat účelovou komunikaci od cesty (linie), která ve skutečnosti status účelové komunikace nemá? Pokud je vjezd na lesní cesty zakázán a na nelesní povolen, jak má občan v praxi rozpoznat druh pozemku pod účelovou komunikací (zatravněné paseky, hranice lesa)? Pokud občan není schopen rozpoznat skutečnosti rozhodující pro jeho další jednání, jak má jednat?Je nějakým principem či zákonem zavázán, aby se v pochybnostech zdržel jednání, kterým se může dostat do rozporu se zákonem? Lze nějaký takový princip vymáhat resp. trestat?Není norma zavazující k povinnostem, jež nelze reálně splnit, v rozporu s duchem zákona, anebo rovnou neplatná? Pokud ano, jedná se zde o takový případ?
Všechny tyto sporné otázky ale stále předpokládají, že vjezd na účelové komunikace je z principu povolen. Pokud se vrátíme k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR3 a nezbytnosti souhlasu vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace, problém s identifikací se stane nepodstatným.


A.
Sám ve svém výkladu docházíte k závěru, že to občan může rozpoznat jen těžko. Jasno by do tohoto problému mohlo nejspíš vnést pouze důsledné dopravní značení, které by jasně účelovou komunikaci signalizovalo. Je otázka, zda je takový sytém u nás vůbec ekonomicky realizovatelný.
Stávající právní úpravu je potřeba sledovat v historickém kontextu. S hromadným obnovením soukromého vlastnictví pozemků po listopadu 89 bylo nutné vyřešit problém veřejné infrastruktury na soukromých pozemcích. Současná právní úprava byla možná jediným rozumným řešením, jak plošně vyřešit status cest vedoucích přes soukromé pozemky. V tomto kontextu je pochopitelné, že taková razantní změna se neobešla bez nesrovnalostí v systému celého právního řádu. Problémy s přizpůsobováním legislativy aktuálnímu dění nemá jen ČR, je to v podstatě slabina psaného práva jako takového, tedy kontinentálního právního systému, jak byl popsán výše.
Pokusím se shrnout Vaše otázky. V podstatě se ptáte právního řádu, jak se má občan chovat, aby jeho chování bylo v souladu se zákonem. To je ale jen jedna polovina úplného pohledu na právní řád. Je třeba se ptát také, jaké má občan práva. V demokratickém právním státu platí princip, že co není zakázáno, to je dovoleno (čl.2 Ústavy 1/1993 Sb. a čl.2 LZPS 2/1993 Sb.). Pokud není jasně vymezen zákaz, tak je vymáhání takového zákazu teoreticky sporné. Pokud právní norma vede k nemožným či nelogickým závěrům, obvykle jsou její účinky omezovány právním výkladem tzv. reductio ad absurdum.