Venuše aneb Proč bych (asi) nemohla být členkou bohémy ani disidentkou

Právě se mi dostala do ruky knížka Venuše Samešové o pražské bohémě za dob normalizace, a zjišťuji (ale i z celé řady jiných zdrojů), že spousta lidí, kteří byli bezesporu velice zajímaví umělecky a osobně stateční z hlediska odporu proti režimu, byli zároveň lidsky sobci a s prominutím strašné sv.ně.

Venuši bylo v té době 15, byla míšenka a moc hezká, rodiče na ni víceméně kašlali, a tak začala se sexem velice brzy a dostala se ve společnosti výtvarníka V. mimo jiné do bytu Jiřího Muchy (syna Alfonse), u něhož bydlelo asi 5 krásných a velmi mladých děvčat a odehrávaly se tam orgie (ale taky asi vzdělané diskuse).

Když ti hoši přivedli ty holky do jiného stavu, tak bylo samozřejmé, že půjdou na potrat (ona sama byla asi 3x, a Petr Hapka, který tam také chodíval, se jinde vyjádřil, že jeho partnerky byly u potratové komise tolikrát, že už bylo trapné, aby tam s nimi chodil pořád on, tak o tuto "službu" požádal kamaráda, a naznačil, že to byl problém hlavně těch žen, protože jim přece muselo být jasné, že on v té době je nepolapitelný).

Ta Venuše tam ale popisuje třeba i to, jak ji Mucha schválně pozval (a dal si velkou práci s tím, aby opravdu přišla) jen proto, aby viděla, jak je jí ten výtvarník nevěrný. A že ten výtvarník s ní třeba v sauně souložil před očima své vlastní jedenáctileté dcery (a pak ji ještě -
tu Venuši tedy - zfackoval).

A při četbě toho jsem si vzpomněla i na jiné věci, co jsem četla o Němcových, Magoru Jirousovi a dalších lidí z té doby, koneckonců i o Havlových, jejichž občanské postoje byly příkladné, ale jejich vzájemné vztahy se také vyznačovaly, kulantně řečeno, velkou uvolněností.

A někteří z nich, jako třeba sám Jiří Mucha, jeho neoficiální partnerka a organizátorka těch večírků Marta Kadlečíková, a koneckonců i Magor Jirous byli zároveň spolupracovníky STB.

Jsem ráda, že se o takových věcech otevřeně píše, ale přiznám se, že mě jedna (asi dost naivně) mrzí, že ti lidi byli morální jen politicky, ale řada z nich už ne lidsky, jednak si říkám, že kdybych na to byla tehdy měla věk (což jsem naštěstí neměla), tak bych se ve společnosti takových lidí asi necítila dobře a "bojovat proti režimu" po jejich boku bych pokládala za riskantní nejen z hlediska ohrožení tím režimem, ale i těmi lidmi a tím, jací byli. Ale přitom oni byli jediní, kdo se před ním neohnuli, a v tomto smyslu jejich osobní statečnost obdivuji.

Nějak mě to podzimní počasí přimělo k meditaci , svět asi není dokonalej a těžko to po něm chtít, těm lidem patřej nesporný zásluhy, přesto jsem byla tím čtením mírně zhnusená.