Pesimismus jako obranná strategie

Reaguji na vedlejší debatu o "české přednasr.nosti" a s mírnou modifikací sem kopíruji svůj příspěvek z této debaty, protože si myslím, že téma si zaslouží rozvést hlouběji.

Mám teorii, že v Čechách je strategie "stojí to za h.no" již poměrně dlouho sice nesympatická, ale dost možná účinná strategie, jak si zajistit, aby člověku lidi nezáviděli a neškodili.

Řada lidí rozhodně nenese cizí úspěchy tak, že by se radovali, jak se sousedovi daří, ale právě naopak. A člověku, který na otázku "jak se máš" odpoví "stojí to za h..no", ten druhej bude s menší pravděpodobností závidět a tudíž mu škodit.

I když si ten dotazovaný subjektivně nemyslí, že by to bylo až tak moc na h..no, tak je z jeho pohledu v určité společnosti taktičtější to tak prezentovat (protože kdyby řekl "mám se skvěle, koupili jsme si nový auto, dostavěl jsem barák, právě jsme se vrátili z dovolený na Madagaskaru, dcera se dostala na školu a syn studuje v Americe", tak je dost velká šance, že pokud ten tázající nebude super charakter, tak ho to nase.e, pomyslí si něco o namyšleným vejtahovi (popřípadě začne přemýšlet, kde na to dotyčnej vzal a zda by mu někde nešlo srazit hřebínek).

Takže to si myslím, že je podstata té naší "přednasranosti" - že sice až tak nespokojení nejsme, ale patří k "bontónu" nedávat tu spokojenost moc najevo, aby náhodou někdo nedostal cukání šlápnout nám do úsměvu.

Co myslíte vy?