Jsem zničená vztahem s manželem

Prožívám momentálně větší životní krizi, která by, doufám, měla vést k odpoutání se od patologického vztahu. Jsem hodně rozhozená, tak ani nevím, co tu chci vlastně probrat, pořád mě napadají nějaké myšlenky a nemám moc s kým to sdílet....hlavně už mi připadá, že kamarádky a kolegyně už musím i obtěžovat.
Jestli jste někdo četli příběh Paulis o pár témat přede mnou, dostala jsem se do podobné situace. Rozdíl je v tom, že my jsme se ještě nerozvedli (máme 3 děti a společné projekty, nejde to tak rychle, a nejde všechno zvládat najednou), od rozchodu je to asi 9 měsíců. Manžel mne vydeptával svým bezohledným a sobeckým chováním, několik let nepracoval, na každou mou žádost reagoval protažením obličeje, litoval mne, jak jsem přetažená, ale pomoci mi neuměl. On je ten případ, který byl víc než pár let doma a opravdu na gauči (respektive u her na PC) – hlídal nejmladší dítě (ano, opravdu jen hlídal, dokud jsem nepřišla domů z práce), neuklízel, nepral, nestaral se o ůkoly, třídní schůzky, kroužky. Po několika letech jsem ho dostrkala k tomu, že začal aspoň pravidelněji vařit a nakupovat, staral se o auto. Navíc často na mě vybuchoval, mluvil se mnou agresivním způsobem. Když jsem se ohrazovala, nechápal, o čem mluvím, vždyť on mne tak miluje, zbožňuje...samozřejmě během našeho manželství jsme hodně komunikovali, sváděli to na jeho povahu, že ani neví, co z něj vyleze. I jsme se dostali k tomu, že svoje chyby přiznal a omlouval se...jenže pak se během 2 let staly hrozné věci, které jsem špatně zvládala (nehoda dítěte, nemoci jiného dítěte, těhotenství, moje zdrav. problémy, jeho zdravotní problémy....) a byla hodně přetížená v práci.
A mě došla trpělivost. Přetekla tak, že jsem ho nesnesla, odehnala od sebe, cítila nenávist, ale i lásku, nechtěla jsem mu přát nic zlého, chtěla jsem všechno dobře zvládnout kvůli dětem. Věděla jsem, že se může zachovat hnusně při rozchodu, tak jsem prostě udělala maximum, abych mu své důvody vysvětlila. On to pochopil tak, že mi dá pokoj pro moje dobro...ale pro sebe měl omluvu – že nemá práci není jeho chyba, protože se snažil, nepere, protože to neumí, škola a nemocnice ho děsí....atd atd. Neměl práci a i po rozchodu a odděleném bydlení, které jsem mu dotovala, chtěl po mě peníze. Chtěl je po mě, ikdyž už práci našel (proč to nešlo těch předchozích 6 let?). Neplatí mi alimenty, neplatí dětem téměř nic a někdy i to málo chce po mě zpátky, protože neumí vyjít s výplatou. Vždycky si to tak nějak v hlavě vysvětlí a přijde mu to spravedlivé.
No a teď si našel přítelkyni a postavil mne před hotovou věc, měla bych s ní trávit čas, dělit se o společné prostory, půjčovat jí asi svou pračku a tak nějak podobně. Zaskočilo mne, jak moc mi vadí, že si našel někoho a hned ji k sobě nastěhoval – děti by to asi hodně ranilo, kdyby ho viděli, jak si ji vede domů...kdybych věděla, že se s někým vídá – OK, je mu přáno (mimo náš dům) – ale proč je tak bezohledný vůči mě i dětem? Já ho přes 20 let milovala, není to pro mne jednoduché se dívat na to, jak je s někým, jak ona užívá věci, na které jsem dosud měla právo jen já. Pak udělal něco, co mě strašně urazilo a ranilo, takže jsem se taky díky Paulis, (která tady psala, jak se musí koukat, jak její manžel kmitá kolem nové paní a dělá všechno to, co pro ni ani pro syna nebyl dříve ochoten dělat), rozhodla, že se definitivně ze společných prostor odstěhuju.
Jenže on začal vyvádět, jak jsem žena jeho života, že ví, že o mě přišel jako o ženu, ale nechce přijít aspoň o kamarádku, že netušil, že mě to ranilo. A vyváděl opravdu hodně, plakal, že mě má jak svatej obrázek a prosil, ať se nestěhuju. S ní je štastnej, protože po dlouhé době na něj někdo čeká doma a rád ho vidí (chodí s ní cca 3 týdny).
A já jsem zase v pokušení se obětovat, jako už mnohokrát a překousnout výše popsané – nakonec snad že by jí i vodil na mou chalupu...Ale zakázala jsem si to. Nesmím mu zase obětovat svojí důstojnost. Mnohokrát mi vyznal lásku a oddanost, ale jeho chování mluvilo o opaku. Jsem ochotná věřit tomu, že to je povahou a ADHD. Ale nechci už být nárazníkem jeho nezdarů a nálad, které určitě zase přjdou – nakonec by mohl po mě chtít, abych mu dotovala přítelkyni. Co vy na to, jsem tak strašně pitomá, že mi to je všechno tak líto? Řekli jste někdy někomu, co vám vadí a rozhodně nemá dělat, on to udělal a pak se strašně divil, že vás to ranilo a urazilo? Že kdyby to věděl, urazil by si ruce? Jenže on tu informaci dostal! Až teď mi to došlo, jaký je vlastně lhář a že já mu vždycky naletím. Ikdyž možná lže neúmyslně. Kéž by to už bylo věchno za mnou...zrovna finančně už na tom moc dobře nejsem, měla bych se odstěhovat, ale děti moc nechtějí a hlavně bych musela zas vše zařizovat, platit kauce a přichystat rozvod. A ikdyby platil alimenty, tak mě asi zrovna nevytrhnou, bohužel.