Re: Spokojenost rovná se realita minus očekávání

Na mě je to moc složitá rovnice.
očekávala jsem od sebe, že budu mít život tak nějak pod kontrolou a vlastně se mi to nějaký docela dlouhý čas dařilo...dělo se to, co jsem si vysnila, ne že bych si to jakoby jen přála, ale fakt jsem docela makala...to ze mě vybudila asi moje mamka svým nekompromisním přístupem a náročností.
Pohledem zpátky si říkám, že jsem měla hodně hezký život - takový, jaký jsem chtěla, až na ty věci, co jsem prostě ovlivnit nemohla, i když jsem se tolik snažila...
Neměnila bych nic.
A určitě jsem žila spokojeněji, než moje mamka...jestli jsem splnila její očekávání, nevím...možná ne, pořád jsem měla pocit, že bych mohla být ještě lepší...na sebe byla stejně náročná.

Jen možná bych se v minulosti (pokud by to šlo) nějak víc snažila vyřešit ten vnitřní strach, že se to, co jsem nějak zkonstruovala, zboří, když to neuhlídám. Ten strach mi ubral spoustu hezkých a klidných chvil.

Ale teď jsem jaksi nespokojená v určité oblasti...a zatím nevím, jak se vůbec k tomu postavit. Že bych se teď snažila něco držet silou mocí, to už ne...jen ještě možná nevím, co vlastně chci. A čekám na impuls, aby se to mohlo začít dít...zatím ale nepřichází.