Re: Nechce se léčit

Někdy člověk dojde do fáze, kdy prostě některé věci prostě a jednoduše přijme tak, jak jsou...přestane se rvát se životem nebo za něco...zvenčí to může vypadat, že svůj život vzdává...ale je v tom určité smíření, klid...mír, i když může v tom stále být i bolest, strach...
To je myslím ten důležitý bod zlomu.


Nesnáším lidi, kteří...to jsou silná slova, možná je ze tím kolikrát spíš ta bezmoc, prázdné ruce, touha, aby druhý člověk nepřestal bojovat...strach ze ztráty, možná i zlobení se na osud.

Jenže někdy je potřeba určité věci přijmout, protože jinak by se člověk zbláznil...ne souhlasit a radovat se, že se to děje nebo na tom hledat nějaká třeba planá pozitiva, ale prostě vevnitř být smířený s tím, co je...a myslím, že na každého jednou takové "přijetí" čeká, že ho známe, byť třeba jen přijetí toho, že končí nějaký vztah, práce, že přichází stáří, odchod partnera...ale pak i vlastní umírání.
Když se ale obávám, že nás tohle nikdo neučí...neučíme se, jak přijímat obtížné věci, že to je taky přirozenost života...že nebudeme pořád jen mladí, krásní, zdraví...

Tuhle jsem poslouchala jednoho doktora, tuším onkologa, který mluvil o umírání, o respektu atd...ne že by neměl strach, ale zná smrt, zná umírání...a bere ji jako přirozenou součást života, kterou smrt (stejně jako zrození) je...
Taky se svým způsobem bojím umírání...bolesti, beznaděje, destrukce těla...toho přejití přes práh...ale všimla jsem si, že mnozí staří nebo hodně nemocní lidi se smrti nebojí, ale - jsou smíření...víc či míň.

Asi jsem si tuhle úvahu mohla odpustit, píšu to i pro sebe, pro zamyšlení.
Smrt často ani není zlá pro toho, kdo umírá, o tom jsem nějak vnitřně přesvědčena...ale pro toho, kdo tu zůstává.
Měla jsem pár lidí, kteří tu už nejsou...a u všech jsem cítila, že - jakoby existují dál...a existují spokojení a "volní" po tom všem stáří a nemocech. Musím říct, že jsem necítila dojetí a smutek ani na pohřbu, cítila jsem klid a u pár z nich i to, že tam s námi "jsou"...
Smutno mi bylo před a pak...

Už jsem tu psala o tom, jak jsem se s babičkou domluvila, aby mi přišla říct...tenkrát byla v nemocnici a nerozuměla a já se hned zastyděla, co jsem to řekla. Ale přišla
, fakt že jo...dvakrát...bylo to naprosto hmatatelné a prostě jsem "to" viděla, fakt očima.
A já pro sebe i věřím, že se duše zas znovu na svět vrátí, nevím, jestli úplně dobrovolně...a jestli je z toho tak odvázaná...ale jinak bych nevěřila ve smysl života.

Pro mě je duše, ta esence bytí, to, co oživuje tělo, prostě věčná, nesmrtelná. Takže chybí mi pak ta osobnost a tělo, které tu není, ta role, kterou pro mě v tomhle životě ta která dušička hraje...ale vím, že neskončí někde nenávratně v nicotě...a že si možná jde jen odpočnout po tom pozemském životě.
Ale ani tahle moje důvěra v běh života neznamená, že by mi ti lidi, co odešli, nechyběli, někteří strašně strašně strašně moc. Zdá se mi, že jsem si jich užila málo.