Kočičí komando slaví dva roky

Nějak nám to letí, včera tomu byly dva roky, co jsme si domů přinesli dva malinké, zrzavé a rozježené kočičí bratry. A začala se psát historie Kočičího komanda. Jak to vlastně všechno začalo?

Byla to láska na první pohled. Chtěli jsme pro naší kočičí madam kamarádku. Jednu. Kočičku. A protože i ona je z útulku, bylo rozhodnuto, že i kámoška bude odtamtud. A pak jsme je uviděli. Zubožená klubíčka z kontejneru, ušatá, střapatá a tak bezmocná. Proběhlo několik telefonátů, návštěv v útulku a už se jen čekalo, až budou kluci zdraví a moci vyrazit do světa. Den D nadešel a my se nemohli dočkat. Protože mimo svrabu, blech a rýmy trpěli i plísní, měla je v péči hodná paní s voliérou, kde byli v karanténě. Co čert nechtěl, poslední noc do voliéry pronikl ježek a my si domů nesli kluky zablešené. Naštěstí existuje chytrá tabletka, kterou ještě v útulku polkli a my už doma jen z kožichu vyklepávali mrtvé potvory. A protože jsou kočičáci odmalinka šikulky, pro svůj první odpočinek si našli do bílého damašku povlečenou deku... Alespoň jsme krásně viděli, jak z nich padají černé bleší mrtvolky.

Sžívání s jejich starší kámoškou bylo velmi bouřlivé, ale naštěstí krátké a s dobrým koncem. Lednička zhubla postupně asi o kilo šunky a zejména mně přibylo jednorázově mnoho škrábanců. Nastalo asi týdenní období klidu. Že by to bylo tak rychlé a snadné? Co vás nemá. My musíme mít vždy něco extra.

"mamí, on má na nosánku strup" věta, která mě zprvu nijak nevyděsila. Ale měla. "mamí, on má ten stroupek i brácha" už byla věta, která rozhodla o otevření přepravky, odlovení zrzatých píďalek a odjezdu na veterinu. DOVOLENÁ. Hledáme náhradní ošetření. Verdikt zněl jasně. Znovu rozjetá plíseň. Mastičky, kapičky, sirupíček, koupáníčko... Celá vyjevená poslouchám, jak budu mazat, kapat, koupat, odměřovat sirupíček a tlačit ho do těch zrzatých draků. Mimoděk se podrbu na své podrápané ruce a říkám si, jak mě ty komáři hodně poštípali. Ne, nebyli to komáři. Nebyli to ani blechy. To už plíseň plíživě a nenápadně vítězně obsazovala další území. Pan doktor byl hrozně hodný, ale tvrdil mi, že to od kluků chytit nemůžu. No, neměl pravdu.

Na kontrolu za pár dní už frčíme na naší dvorní veterinu. Tam jen vytřeštěně zírají na moje ruce a nevěřícně kroutí hlavou. Dostáváme další mazání, tentokrát i pro paničku a návod, jak nás všechny vyčvachtat v sirném bahýnku. V lékárnách vykupujeme veškeré zásoby a jdeme na to. Ve vhodných nádobách rozděláváme dostatek smrduté čvachty a postupně do ní umísťujeme dvě morčata, dvě koťata a jednu vzpurnou dospělou kočku. Po 30 minutách vyndáváme smrduté kuličky, postupně je oplachujeme a sušíme a na závěr si panička dá relaxační sirnou lázeň. Mezitím páníček likviduje spoušť v bytě, protože umístění kočičí dámy probíhalo na etapy a dvakrát se proběhla bytem ve stavu polomáčené sušenky, než se napotřetí nechala nacpat i s bahnem do přepravky...

Toto se opakovalo celkem 4x. Mezitím se mazalo, kapalo, sirupovalo... Vše dobře dopadlo. Když klukům hrozilo, že půjdou dohola a budeme z nich mít na čas skinny variantu, jak zázrakem se vyloupali a opakované stěry už byly čisté. Zato panička byla pozitivní ještě další dva měsíce a kožní ze mě měla fakt radost...

No a tak to celé začalo. Zvesela, divoce a ve stylu živelné pohromy. Ostatně jako vše v mém životě.