Mám kamaráda, je mu 34 let, žije doposud s rodiči, nikdy neměl dlouhodobou vážnou známost.

Seznámili jsme se jako děti v nemocnici, souhrou náhodou se z nás pak stali téměř sousedé.

Vždycky byl a pořád je moc prima, je milý, ochotný, rád pomůže, je hodně rodinný typ, je i hezký, má práci, ve které je špička - dalo by se říct "ideální chlap".

Ale vždycky byl taky trochu "zvláštní", nikdy jsem to moc neřešila, protože je to jeho věc, já jsem si jen vždycky říkala, že je je prostě jiný než já, která jsem celé svoje mládí propařila...

Ale teď už je to trochu moc a rozhodně čím dál horší. Se mnou jako s kamarádkou nemá problémy, i když na pivo atd. ho vždycky musím pozvat já, on by mi nikdy neřekl. Má velmi úzký okruh kamarádů, vlastně svého bratra a ještě jednoho kamaráda a pak mě. Další jeho známí jsou lidi z jeho práce, se kterýma by dle jeho slov už ale měl problém na to pivo jít.

Abych to uvedla na pravou míru - v létě jsem se ho ptala, jestli nechce jít s náma na koupák, úplně se zhrozil, že do takového davu rozhodně nepůjde, prostě by tam nevlezl. Nemůže chodit ani do kina. Dřív hrál fotbal, ale to se prý teď už taky nedá. Občas se zvládne jít podívat coby divák, ale jedině se svým bratrem, maximálně jeho manželkou a dětmi.

O víkendu se u mě doma hodně opil a pak brečel, že to nezvládá. Že by strašně moc už chtěl fungující vztah a ne se bát, že bude moc lidí stát na přechodu pro chodce. Ale že neví, čeho se vlastně bojí. A že si s jednou holkou dopisuje, ale nedokáže ji nikam pozvat, i když má pocit, že ona by o to pozvání stála.

Myslíte, že mám právo hledat mu nějakou odbornou pomoc nebo to takový člověk musí zvládnout sám? Vůbec si nevím rady, mně na něm hodně záleží, ale třeba to ani není žádná nemoc, třeba takový zůstane...

Máte někdo zkušenost s někým takovým?