Dnes jsem s dcerou mluvila o tom, že několik dětí od nich ze třídy nepojede na lyžák, protože rodiče nemají na to peníze. Týká se to i její nejlepší kamarádky, které je to prý líto. Nejdříve mě napadlo - chudáci děti, uděláme sbírku atd. Pak jsem to ale začala vnímat z jiné stránky: ty děti jsou postaveny před životní realitu - peněz není na zbyt a je obtížné je vydělat, jsou důležitější hodnoty, než materiálno. Rodiče jsou autentičtí a děti to snad vychovává k pokoře a pocitu zodpovědnosti. Zatímco my: peněz máme málo, dětí hodně, ale dceři jsme lyžák zaplatili. Je nejstarší, takže ostatní zatím takové finanční nároky nemají a my si teda budeme ty dva týdny před výplatou bez koruny v kapse odtrhávat od pusy a jíst brambory na x způsobů a čekat na peníze, to se dá přežít, ale na hory pojede, nebude se cítit vyčleněná, bude mít zážitky, bude v přírodě, dětství má jedno...Přemýšlím, jestli je to správné. Bojím se, že dítě pak očekává vše automaticky, na vše má "nárok" , neváží si toho, neváží si peněz, je drženo v bavlnce a v dospělosti je postaveno náhle před tvrdou realitu: uživ se, teď už se s tebo nikdo nebude piplat, ždáné další oběti. Myslím si že toto byla výchová chyba mých milujících rodičů, kterou nechci, ale zdá se mi, že do urč.míry opakuji (ale to je na jinou debatu). Na druhou stranu se bojím aby naše děti neměly komplex (máme jich hodně, a peněz málo).
Co si o tom myslíte?