Dobrý den,

prosím o "racionální" názor. Mám přítele, známe se půl roku, jsme spolu od začátku naší zn (+- pár dní), v podstatě hned od seznámení spolu bydlíme. Vztah máme perfektní, oba jsme tolerantní, ale oba si sebe vážíme, řekla bych, že on je přesně ten typ chlapa, jakého jsem vždy chtěla, ale nikdy by mě nenapadlo, že opravdu někde existuje podle našich četných rozhovorů na různá témata bych řekla, že on to má stejně.

Mě je bez pár roků 30, jemu 35 a má čtyřletou holčičku z předchozího manželství. Malá k nám jezdí, všechno je v pořádku, padly jsme si do oka.

On ví, že jednou chci děti a on se dalším dětem nebrání, v podstatě kdyby "se stalo", tak prý mu by to nevadilo - ví, co obnáší péče o děti, jen myslí, že mě by to přeházelo život naruby. Tak nějak jsme "plánovali" nechat děťátko na dobu tak za 2 roky, ale... najednou přemýšlím, že už bych moc chtěla. Děti mám ráda odjakživa, navíc se dostávám do období, kdy veškeré moje okolí těhotní a rodí děti... a já bych už tak moc chtěla :(

Zkusila jsem se přítele zeptat, co kdyby... uznávám, byl unavený a neměl dobrou náladu, vybrala jsem si nejhorší chvíli, co jsem mohla... nicméně jeho reakce mě hodně překvapila, možná i trochu zranila. V podstatě neřekl nic špatného, jen se otráveně optal, jestli myslím už teď a že jsme se bavili o době tak za dva roky. Když já najednou vidím, jak on je unavený, když se věnuje fyzicky namáhavé činnosti, jak ho zmáhá malá. Bojím se, že za pár let nebude moct dítku věnovat tolik energie, a hlavně, že za pár let budu mít možná problémy s početím či v těhotenství, které by teď (třeba) nemusely nastat.

Na jednu stranu to chápu, řekli jsme si ty dva roky, ale co teď? Začínám o tom přemýšlet každý den několikrát a obávám se, že už nemám žádný nadhled.

Nikomu se svěřit nemůžu, kamarádky jsou daleko a nemají čas, mají své starosti, a moje rodina zastává názor, že mám ještě dost času... jenže já už to tak nevidím.

Děkuji za trpělivost při čtení, potřebovala jsem se vypovídat, a díky za vaše názory.