Včera to bylo přesně 6 let, co staršímu synovi diagnostikovali nedoslýchavost.

Stále si živě vybavuji, jak "citlivě" mi tuto novinku ošetřující lékař sděloval. Byli jsme na malém pokoji se čtyřmi plně obsazenými lůžky. Společně se synem ten den podstoupila vyšetření sluchu ještě o půl roku mladší holčička z vedlejší postýlky. Při sdělování výsledků přišel lékař na pokoj. Začal maminkou holčičky, které sdělil, že je zdravá. Pokračoval ke mě. Řekl mi, že syn skoro neslyší, vrazil mi do ruky dva poukazy na naslouchadla a jen se za ním zaprášilo. Nikdy mě sdělení diagnózy tak nevzalo jako tam. Svůj podíl na tom mělo i prostředí, které pro nás bylo naprosto nevyhovující a neochotný personál.

V pondělí čeká vyšetření sluchu mladšího syna. Stejná klinika, stejný lékař. O vyšetření sluchu jsem se prosila už v synových 3 letech, kdy syn nemluvil. Bohužel, lékař po audiometrickém vyšetření přiřadil synovo "neslyšení" k projevu autismu. Vyšetření jsem si sice vydupala, ale lékař ho na poslední chvíli několikrát zrušil. Termíny objednání jsou příšerně dlouhé. Dovolat se tam bych přirovnala k výhře v loterii. No, zkrátka a dobře, jde na vyšetření nyní v 5 letech. Sluchová zkouška při 5leté prohlídce dopadla špatně. Všechna audiologická vyšetření měl nevýbavná, stejně jako tomu bylo u staršího syna. Ve školce se jim také zdá, že špatně slyší. Momentálně se sice celkem rozmluvil, ale velmi často mi sám říká, že mě neslyší nebo se pořád ptá ... co že, co jsi říkala? Místo mluvení spíš křičí. No, bojím se, bojím, že i u něho bude určitá ztráta sluchu.

Jak jste vy prožívali takové chvíle? Chvíle, kdy jste čekali na těch pár slov, která Vám mohou nebo nemusí změnit život. Kdo nebo co Vám v tu chvíli nejvíce pomohlo? Lze se na to nějak připravit?