Právě jsem dočetl článek v Týdeníku Dotyk o tom polském případě, jak si rodiče nakonec nechali dítě unést. V polském případě je dávno k dispozici spis, takže ti, co napadají pí Michalákovou (například Cita), že ve spisu budou jistě nějaké hrůzy, jinak by jí dítě neodebrali, si mohou počíst. Důvody ze spisu:

- rodiče se někdy hádají, nekřičí na sebe, ale potom spolu nějakou dobu nemluví. Třeba dva dny. Mlčení ale vyvolává deprese, emočně poškozuje celou rodinu.
- matka zakazuje Nikole stýkat se s kamarádkou ze sousedství, protože ta Nikole rozbila počítač a nasypala jim doma do pračky piliny, což považovala za nesmírně zábavné. Nikolina matka si však na opravu pračky a notebooku musela vzít půjčku. Zakazováním styku s onou dívkou prý matka porušila základní lidská práva.
- no a do třetice, ze všeho nejhorší důvod - psychické deptání dítěte. Škola nahlásila, že Nikola je smutná a dokonce při vyučování pláče. Pokud dítě pláče, znamená to, že potřebuje akutní komplexní pomoc. Pláč dítěte o přestávce znamená krizi. Nikolina babička je v nemocnici, vysvětlovala Helena, proč její dcera pláče. Je těžce nemocná a už se asi z nemocnice nevrátí. Úřednice nechápala. Kvůli umírající babičce se přece nepláče. Vždyť smrt je jen finále života.

Že Nikola následně od pěstounů psala esemesky ve stylu: "Maminko, kdy si pro mě přijdeš, chceš mě ještě vůbec?" už samozřejmě žádné deptání nebylo.

Celý článek zde: http://www.dotyk.cz/04-2015/18_jak-vratit-z-norska-dite-odebrane-rodicum-polska-cesta