Pokládám čistě teoretickou otázku, jak byste se zachovaly ke svým dětem?:
Máte babičku (vdovu) a dvě děti, narozené krátce po sobě. Děti jsou obě naprosto normální, chovají se adekvátně svému věku a té které situaci, každé má jinou povahu. Obě umí zlobit i být zlatíčka, obě mají svoje zlozvyky i hezké stránky, prostě normální.
Babička mezi nimi vždycky dělala nenápadné rozdíly (a vy jste ji žádaly, ať nedělá), ale čím jsou děti starší, tím se situace prohlubuje. Babička jedno dítě vyzdvihuje a druhé odmítá a sráží. Oblíbenec je zkrátka vnoučátko, na druhém dítěti babička hledá jen chyby a kritizuje doslova každý prd. Oblíbenec má zájem a pozornost babičky kdykoli chce, s druhým dítětem babička v podstatě odmítá trávit svůj čas, vždycky vše obkecá a vymyslí tisíc důvodů, proč se jí to zrovna nehodí. Na výhrady matky reaguje výčitkami a ukřivděností - vždyť se TAK MOC STARÁ (o to milované) a přece není její chyba, že (u druhého) zrovna musela... (ke kadeřnici, na tohle, na tamto, vždycky něco).
Veškeré snahy o nápravu věcí selhaly, babi se k jednomu vnoučeti chová tvrdě a studeně, pokračovat dál je neúnosné.
Co je cesta menšího zla? :
a/ Poslat babi k šípku a říct, že když k sobě nechce na víkendy atd. obě děti, tak nebude mít ani jedno, protože neporostou v tom, že jedno má ráda a opečovává a druhé odkopává. (Milované dítě významně přijde o dětství s babičkou, ona o něj radši přijde, je to daná věc, ozkoušená u ní v minulosti.)
b/ Rezignujete, vynutit si lásku nebo spravedlnost nejde. Ať má fajn babičku raději jedno dítě než žádné. Ať má aspoň jedno z dětí jednou hezké vzpomínky na babi, se kterou má fakt pěkný vztah.

Děti mají problém jen s babičkou, jinde je takhle nehodnotí, s ostatními mají vztahy vyvážené. Chyba není v dětech.
Babička se nezmění, berte to jako fakt a nenavrhujte "jak probudit babičku". Matka nemůže předělat babičku, musí se rozhodnout sama za sebe, jak se dál k situaci sama postaví.