18. června 1945 se potkaly na odstavném nádraží v Lověšicích u Přerova dva osobní vlaky. Jeden z nich vezl ze slavnostní přehlídky na Václavském náměstí příslušníky 17. pěšího pluku, elitní jednotky zformované z původního Svobodova 1. čs armádního sboru. Cestovali do kasáren v bratislavské Petržalce. V druhém vlaku se vraceli z nucené evakuace ženy, děti a převážně staří a nemocní lidé ze slovenské Dobšiné a okolních obcí. Tito lidé byli potomky tzv. Karpatských Němců, kteří už od 11. století přicházeli do Horních Uher na pozvání panovníků pro svoje znalosti těžby a zpracování drahých kovů. Na podzim 1944 byli na základě národnosti, kterou měli uvedenou v matrikách, odvezeni na Šluknovsko před postupující frontou.

Mezi československými důstojníky bylo bohužel i několik lidských zrůd. V hlavě jednoho z nich, Karola Pazúra, se zrodil nápad, když zaslechl z vedlejšího vlaku směs němčiny, slovenštiny a maďarštiny. Se svými komplici, Smetanou a Surovčíkem, nejdříve vytvořili seznam cestujících, poté je vyvedli z nadraží, vodili je v horkém dní po okolí v naději, že pec nedaleké cihelny je žhavá. Nebyla. Pod hrozbou zastřelení donutili 20 mužů z Lovesic vykopat na 2 kilometry vzdáleném návrší hrob. Tam pak nešťastné spoluobčany vodili po malých skupinách a na místě je nesmírně krutým způsobnem zavraždili, exekuce trvala až do rozedneni, dalších detailů vás ušetřím.
Zavražděno bylo 267 zcela nevinných lidí, z toho 76 dětí do 14-ti let, včetně tří kojenců. Osobní majetek obětí si naši elitní vojáci rozebrali. Událost vyvolala znechucení a zděšení dokonce i u sovětských důstojníků, Pazura však chránila jakási bumažka od NKVD a osobní přátelství s Bedrichem Reitzinem. O dva roky později na mezinárodní nátlak proběhlo podrobné vyšetřování včetně exhumace masového hrobu, aktéři však dostali nízké tresty nebo spravedlnosti unikli úplně.
Až letos v květnu se po pátrání na olomouckém ústředním hřbitově dostaly k sobě ostatky mužů, žen i dětí, které spocivaly po exhumaci na různých místech v Olomouci a Přerově.