tak jestli jsem toho na dceru nenaložila moc, si taky občas říkám. pak ale vidím, jak je samostatná a zvládá věci, které jsme si mysleli, že nikdy nezvládne, a vím, že ne, že to bylo dobře. když byl dvojčatům rok, byla starší dceři diagnostikovaná dysfázie (smíšená, středně těžká), dceři byly 3 roky. chvíli to vypadalo, že nezvládne běžnou základku, psycholožka ji chtěla do školy poslat až v necelých 8 letech, což jsme odmítli a nedali odklad - ukázalo se jako dobré řešení. do školy tedy šla s ivp, které jí ve 3.tř zrušili, dneska už nikdo skoro nepozná, že byl nějaký problém, a ten byl nejen ve vyjadřování, ale i v porozumění. stálo nás to fakt hodně sil - od 3 let logopedie, práce denní, do toho péče o dvojky, časem nám přibylo ještě jedno dítě. pokud jsem chtěla, aby dcera chodila na nějaký kroužek, kvůli náročné logistice musela od 2.tř jezdit z vesnice do města busem sama.
byl to fakt krok k samostatnosti, a vím, že v okolí jsou děti, zdravé děti, které ještě ve 14 nejely samy busem, nebo nejely busem nebo vlakem vůbec, jsou tu lidi, co mě považují za špatnou matku, protože jsem na děti podle jejich měřítek moc náročná.
dcera, u které to vypadalo, že nedá ani 1.tř., dává základku naprosto bez problémů, jediným náročnějším předmětem je pro ni matematika, ale jinak vše v pohodě. na první švp jsem pouštěla taky se strachem, dcera se celkem dlouho v noci pomočovala, ale zvládla vše dobře, hodně dělalo to, že měla učitelku, která neřešila pičičandy a nebyla tak náročná, takže měla čas dozrát.

jo a znám dítě, které na švp plakalo ještě v 8.tř.