No jo, knihy vozím taky, to nic není. Jednou mi kvůli nim odpustili i pokutu:

někde uprostřed Bosny byla sedmdesátka, pak přišla odbočka vpravo, já myslel, že to je křižovatka, co ruší omezení, ale ne, o kus dál mě zastavili policajti a že jedu skoro o dvacet víc než je povoleno. "A co tu takhle děláš, Filipe?" kouká ten starší do pasu. "Kupuju knihy." (Měl jsem vytahaný tričko, džíny a rozpuštěný vlasy s nezbytnejma lennonkama.) "Nepovídej, to bys mi je musel ukázat." Otevřu kufr, tam naskládanejch víc jak padesát titulů hezky v komínkách. "A todleto - to všecko fakt přečteš?!" "No, dokonce musim." "Víš co, tady máš ty papíry a jeď, prosim tě. Jeď!"

A jednou na makedonský hranici mysleli, že pašuju trávu a knihy jsou jen fikaná skrýš. Probrali je všechny jednotlivě a nechali očuchat psem. Do toho znělo něco jako: "Tý vado, novej životopis Tita, viděls to?" a "Tohle je albánsky, to nic..." "Tady je něco naše!" "To sou nějaký srbský dějiny, hm..."