Přidat odpověď
Vynořily se mi další věci, ale to tady psát radši ani nebudu. Opravdu to asi bylo nejhorší v těch našich jedenácti a tak dva tři roky potom. Jak ráda jsem tenkrát chodila do školy. Opravdu, škola byla bezpečné a klidné prostředí. Napřed základka, gympl ještě víc, teda ten první ročník, pak se to, myslím, docela zklidnilo. Nebylo jistě moc dětí, který tak rády chodily do školy. A pak venku pokud možno do setmění, jen aby člověk nemusel být doma.
A nejvíc mě tenkrát štvalo, že všichni říkali: Musíte se s tím smířit, lepší už to nebude. Ne, nechtěla jsem se s tím smířit, věřila jsem, že se maminka uzdraví a bude zase normální. Teda relativně normální, protože, upřímně, ona ani předtím nebyla úplně běžná maminka a měla svoje specifika. A ono se to opravdu zlepšilo zhruba po těch třech letech, i když výkyvy tam jsou a budou a úplně dobrý to nebude nikdy.
Předchozí