Kat,

já vím, že je to asi krutý, a plně chápu potřebu potěšit to "vnitřní dítě", chápu i spoustu marnejch pokusů udělat to "přes" tu matku, ale když to po sto padesátý nevyjde, tak je z mýho pohledu načase se zamyslet nad nějakým náhradním způsobem, jak to dítě potěšit jinak, protože tudy cesta prostě nevede a nikdy nepovede.

A chápu, že to člověka mrzí a hodně, ale když se tím bude týrat celý život, tak to bude sice naprosto pochopitelný, ale on bude ten, kdo tím bude do konce toho života trpět. A na to je ten život přeci jen trochu krátkej.

(a "netrápit se" fakt nemyslím "přepnout si mozek na všeobjímající lásku k matce, ať byla jaká chtěla". Považuji za logické, že když je mi kontakt s někým nepříjemný, že ho nebudu tolik vyhledávat a že i moje city k tomu člověku ochladnou, považuji to za přirozenou obranu, i když se jedná o tak blízkého člověka, jako je matka.