Kdysi dávno (je to téměř patnáct let) jsem přesně do této diskuze na prahu svého zoufalství také nahlížela, abych zjistila, že v té "šlamastice" nejsem sama, že je po světě víc takových černých duší, které se po uši zamilovaly do jiného "oficiálně nesprávného" a těžce nesly své boje vnitřní morálky s pudy, chtíčem, osudem... doplňte si každý svou omluvu a výmluvu.
Všechny ty roky jsme se pokoušeli na sebe zapomenout, žít už konečně jen vlastní životy, nikomu z našich blízkých hlavně neublížit, těch rozchodů kolik bylo. Nějak to nešlo. Jako na houpačce. Mnohokrát jsem si říkala, kdy už to proboha skončí, už se to nedá, nezvládnu to, co se musí stát, aby to byl již rozchod navždy a duše došla klidu, jak dlouho se dá žít dvojí vnitřní život... Opravdu velmi dlouho. Postupem let si člověk tak nějak zvykne, ty původní stavy naprostého zoufalství a sebepohrdání se otupí a život tak nějak pomalu a poklidně plyne ve svých ustálených kolejích. Až do doby, kdy ten jeden zemře. Nečekaně a náhle, bez rozloučení a varování. Moje trápení již tedy po těch letech skončilo, musel zasáhnout až "osud", já sobec to nedokázala. Nemohla jsem bez něj žít. Teď mi však nastalo jiné, mnohem bolestivější - že už opravdu nikdy.
Nemoci držet oficiálně smutek, je to, co mě teď moc dusí. Vše tajně, i plakat teď mohu jen tajně. Musím zvolit alespoň tuto formu - vykřičet anonymně do světa svůj zármutek.
Za co jsem neskonale vděčná, že během našeho postupného stárnutí a snad i moudření jsme si byli nakonec i schopni vše celkem vyříkat, netvářit se pořád, že ty city tam nejsou a "vše je pod kontrolou"... "hlavně se do mě nezamiluj, to by byl průser..." a tak nějak se s tou celou absurdní situací postupně smířit. A jsem moc vděčná, že jsme veřejně nikomu z našich blízkých neublížili a tak to i zůstane. Byl součástí mého života, ať jsem chtěla nebo nechtěla a bránila se sebevíc. Mělo to nejspíš tak být.
Sbohem, jednou se zase určitě sejdeme. Nikdy nezapomenu, slibuji.