Psala jsem tu mockrát. Jsem o dva roky starší než brácha, bohužel mi v 6 letech diagnostikovali lehkou mozkovou dysfunkci, což by dneska bylo asi ADD, dneska bych měla určitě i nějakou dyspraxii, brácha byl naproti tomu naprosto v pořádku. Všechno mu šlo samo, kdežto já jsem si musela všechno strašlivě vydřít. Naši mi ho pořád dávali z vzor, hlavně máma, s bráchou jsme si nerozuměli, měli jsme společný pokoj, takže to mezi námi drhlo hodně a k tomu to snižování mne a vyvyšování jeho.
S bráchou se nám vztah zlepšil, když jsme se oba odstěhovali od našich, já ve 20 letech a on o trochu později, když se oženil. S našima, hlavně s mámou, to skřípalo dýl, ale taky už to dneska máme zpracovaný a odpuštěný.
Já mám tři děti, ani jedno není bez problémů, bojujeme a já opravdu nemám potřebu je srovnávat, každé z nich je hodně jiné, takže to ani nejde, když k tomu občas sklouznou oni, tak říkám: ty zase neumíš tohle a on jo. Jde mi o to, aby věděli, že jsou přijatí, šikovní, i když občas jim něco dá víc práce, chci aby viděli, že tu dřinu vidím a vážím si jich za to, že ten boj nevzdávají. Věřím, že je ten boj nad sebou posiluje, stejně jako to posílilo mne.