Mezi těmi, kterými se podařilo uprchnout, bylo mnoho vězňů z ciziny, zejména Holandska a Francie (podobně jako v Treblince). Tito vězni se po pár dnech bloudění, v neznalosti země a jazyka raději často přihlásili zpět policii a Němcům, protože svou situaci viděli jako beznadějnou. Ale ani ti, co byli místní (polští židé), na tom nebyli lépe, protože místní sedláci je dílem ze strachu, dílem z antisemitismu a zištnosti odmítali schovat či je rovnou udávali úřadům. Konce války se dočkalo asi šedesát lidí ze Sobiboru, stejně tak z Treblinky, kteří většinou utekli během povstání, ačkoliv se jich přes plot dostalo přes několik stovek. Z Belzece se podařilo přežít pouze dvěma lidem, jednoho z nich rok po válce zavraždili polští antisemité.