Popsané mi přijde velmi extrémní a navíc už několik let. A to teda já dávám práci hodně.

V mládí, za bezdětna bych byla ochotna asi věnovat práci hodně - dokážu to pochopit na rozjezd kariéry, na rozjezd podnikání když v danou chvíli ještě nejsou finance na placení zaměstnanců. Nebo za nějaký ohromný balík třeba rok dva, takto makat a vydělat si.
Ale jen přechodně, prostě s tou vidinu, že se to srovná do nějakého normálu. Nicméně popsané mi přijde opravdu velmi velmi za hranou.

Anebo ještě v nějakém extrémním případě velkýho finančního průšvihu, třeba odvrácení krachu, exekuce, dokážu pochopit že člověk takto maká a maká jako šroub bez ohledu na cokoliv.

Ale pokud zakladatelka píše že finančně je to OK, a dělají to už pár let, pak mi to už rozum nebere, že si neodlehčí nějakou výpomocí. Za peníze se dá koupit leccos, ale vlastní život ne, ani zdraví ne.

Znám hodně lidi co podnikají, i v pohostinství, ale upřímně nikoho kdo by to jel takto extrémně, téměř nepřetržitě, snad leda ve chvíli nadšeného rozjezdu. Po čase prostě všichni postupně najmou zaměstnance, aby si mohli i občas vydechnout, a i si těch peněz třeba užít. Dlouhodobě obvykle není udržitelný jet v takovým zápřahu.