Takový postoj měli naši k pracovně taky. Výsledek je, že s bráchou ani jako dospělí nemluvíme ani nikdy nejspíš nebudeme. Společný pokoj využívá k šikaně (nedovolí mi zhasnout když chci spát apod.) a navíc se prostě nevejdem. Dva dospělí mají jiné potřeby a víc věcí než dva puberťáci, počínaje nároky na oblečení (přibyly nové varianty oblečení - hlavně společenské a pracovní), pracovní potřeby (mých 600 knížek a jeho 3 počítače) a konče nároky na koníčky (sport a umění zabere hodně).
I když se mají rádi teď a vycházejí v jednom pokoji dobře, soukromí potřebují nebo budou potřebovat velmi brzo, a to i kvůli sobě, nejen kvůli návštěvě kamarádů.
Ad počítač - když jsem byla menší a bylo běžné mít jeden počítač na rodinu, byl většinou v obýváku, tj. hráč nerušil v pracovních a spacích místnostech a rodiče navíc měli kontrolu co tam dělá - co tato varianta?