Ano, tohle přesně sedí na mého syna. On ví, jak mluvit, aby nebyl hulvát a protože neumí odhadnout, kdy může a kdy ne, tak hulvátem není nikdy. Ovšem často mluví tak /o věcech, kterým skutečně rozumí a zajímají ho/, že si člověk připadá jak totální debil.
Když jsem se vyhrabala z nejhoršího s tím, že prognoza je příznivá, tak ml. syn mě objímal s tím, že je rád, že je to takhle a jak měl strach. Starší syn se díval a řekl studeně - no, přežilas, to je fajn, potřebuješ něco? /není lhostejný, jen neumí být vřelý/. Ale on stejné chování vykazuje směrem k sobě. Vlítla mu do oka špona, já když to viděla, tak jsem bojovala s mdlobami a tím, abych byla v klidu. On jen oznámil, že sám to fakt neodřídí a že je podstatný, že oko v celku. Takže jedeme?
Ale je spolehlivý a nelže nikdy - mám pocit, že to prostě neumí. A nemá rád, když se dávají možnosti typu - kdyby nastalo toto, tak udělej tohle a kdyby něco jinýho, tak udělej něco jinýho. Nikdy jsem nevěděla, co udělá - on se nikdy nemohl rozhodl, která skutečnost přesně nastala a při zhodnocení situace mu přišlo, že se dá říci, že nastaly obě skutečnosti najednou. Takže pravidelně ostatní vyhodnocují situaci jinak než on.