Navazuji na vedlejší diskusi, kde jsme narazili na odlišné přístupy k vlastnímu zajištění na stáří.

Preferovali byste spíš model "co nejvíc rozdám a spolehnu se, že se o mě potomci ve stáří postaraj", nebo spíš "vždycky si nechám nějakou rezervu, abych nemusela případně být na nikoho odkázaná"?

Já si myslím, že to první je hezký, ale asi bych na to neměla tu odvahu s tím, že i to nejlepší dítě se může zvrhnout/odstěhovat se na druhej konec zeměkoule/najít si deb.ila partnera a logicky preferovat jeho před rodičema. Případně se mu nedej bože může něco stát. Prostě by člověk vložil svůj osud do něčeho, co by už sám nemohl nijak ovlivnit.

U nás je to teda čistě hypotetický, protože myslím, že děti sice bez větších problémů uživíme na studiích, ale určitě nehrozí, že bychom jim kupovali nějaký nemovitosti. Ale kdybychom dejme tomu vyhráli v loterii, tak bychom asi nerozdali dětem všechno, ale něco bychom si nechali i pro vlastní zajištění.

Přijde mi to jistější i v tom smyslu, že když to těm dětem dáš hned a ony jsou slušný, tak by mohly mít pocit, že když něco dostaly, tak se prostě MUSEJ starat osobně (a nemůžou se odstěhovat třeba do Austrálie, kde se jim momentálně naskytla životní šance, která už se nebude opakovat), kdežto když budou vědět, že máme i jinou možnost, tak nebudou pod takovým tlakem. No a kdyby se rozhodli starat se osobně, tak by pak případné dědictví stejně dostali a bylo by toho víc než kdybychom to utratili za domov důchodců.

Máte v tomhle směru jasno, a které variantě (popřípadě ještě jinému řešení) byste dali přednost?