Kambalo, pískoviště mě zoufale nebavilo, naštěstí ani moje dítě u toho nevydrželo moc dlouho...problém byl v tom, že on nechtěl chodit na hřiště, když tam byly ostatní děti a když už se nechal přemluvit, tak si s nimi stejně na písku nehrál a chtěl, abych seděla u něj a plácala bábovičky s ním....a to mě teda fakt nebavilo, to byla asi jedna z mála činností, které jsem se snažila vyhnout , jinak být s ním na hřišti, klidně i sama, mi nevadilo, nevadilo mi donekonečna houpat, nebo točit na kolotoči, nebo jistit na prolézačkách, klouzačkách, povzbuzovat ho a dodávat mu odvahu na různých jiných atrakcích apod...ale bábovičky pro mě byl opruz největší...takže jsme spíš chodili do různých parků, lesoparků, zoo koutků apod. kde se pískoviště moc nevyskytovaly... něco jiného to bylo na zahradě, kde měl jen volnou hromadu písku, to ho bavilo víc, ne bábovičky, ale to, že mohl k té hromadě zajet s velkým náklaďákem a různě ten písek nabírat, kousek poodvézt a zase vyklopit...to se na ohraničeném pískovišti dělat nedalo, vadila mu ta ohrádka a tak ho to nebavilo...na zahradě u jen tak nasypané hromady písku vydržel o poznání déle i sám . Teď tady denně chodím kolem hřiště, kde je spousta maminek s prcky a říkám, si, že jsem vlastně ráda, že už máme tuhle "pískovou" dobu za sebou a můžeme podnikat zajímavější věci...i když teď jsme třeba několik dní určitou část dne trávili vždycky na nádraží pozorováním dopravního ruchu v České Třebové, sice taky pořád trochu dokola, ale pořád lepší, než bábovičky