Maceško, nedávno se rozpovídala naše obvoďačka (cca kolem 45let), že vlastně neví, jak k pacientům přistupovat. Je taková rozumná a milá a vstřícná, snaží se, aby všem bylo dobře, aby byli Ok a aby je léčba nezatížila víc, než je třeba .
Má samé super recenze, lidi ji mají rádi.
Říkala, že některá léčba, co lidi vyžadují, je jí silně proti srsti a bojuje sama se sebou, co s tím. Že cítí, že to z jejího pohledu není správně, co jim píše za léky a že je jí spousta věcí proti mysli a že by to chtěla jinak, ale ti na to neslyší lidi neslyší. Třeba chtějí svou dávku kortikoidů a pod.
Druhá dr., která na tohle zavedla řeč, té je 55, říkala, že v tomto UŽ má jasno. Že už si třeba i svoje "dobré jednoduché ne-doktorské rady" nechává pro sebe a snaží se lidem vyhovět v tom, jakou cestou léčby chtějí jít. Asi se jí to daří.
Je přitom svědomitá a taky má super recenze a narvanou čekárnu. Ta pochybnosti, že by to mohlo bý jinak, už nemá...ale tou fází si taky prošla. Už to dokáže oddělit.

Myslím, že ti hodně lidští lékaři to takhle mají, že chtějí léčit, jak nejlíp je možné a chtějí nějakou aspoň trochu pozitivní zpětnou vazbu. Najít ten správný přístup k pacientovi není jednoduché. když je prostě každý jiný.

Ale není morální doktorská zodpovědnost za zdraví pacienta.
Podle mne lékař může pomoct, může léčit, ale aby to fungovalo, je potřeba spolupráce pacienta, i ta jeho důvěra k lékaři, k jeho léčbě.
Poud důvěra v lékaře a léčbu není, (podle mě) je to strašná brzda...protože pacient jde kontra k tomu všemu.
A je to o spolupráci. Pacienti, co si myslí, že jejich zdraví záleží jen na lékaři, že je to jeho povinnost je dát zas dohromady, bývají často zklamáni, že se doktoru nedaří je uzdravit tak dobře a rychle, jak by oni chtěli...
A je to i o lékaři a o tom, jak si dokáže k tomu kterému pacientovi otevřít cestu. Určitě se to nemůže podařit ve 100% případů, i 75% bych brala jako ooobrovský úspěch .
Už tu někdo psal, že chce raději super odborníka, i když "nelidu"...a někdo zas potřebuje empatii a naději a dobré slovo - už jen to udělá 50% léčby. Mně třeba hrozně pomůže UJIŠTÉNÍ - "nebojte, bude to dobrý". Hned se mi strašlivě uleví a půlka problémů mi zmizí během pár minut. To teda fakt bez legrace .

Tahle důvěra k lékaři podle mne nastartuje ozdravný proces celého toho jednoho lidského systému . protože člověk nemá jen tělo, má taky psychiku, energetickou rovinu a za mě i tu duchovní. A musí to v té úzdravě být provázané dohromady, musí být zapojeny všechny ty složky.

A prostě - jsme smrtelní, i když s tím kolikrát nepočítáme .
Přežít za každou cenu není vždycky výhra, to jsme měli doma...

Když se pak lékaři ještě třeba něco pobourá v osobním životě, v těch důležitých osobních věcech (a to se děje v nějaké míře skoro všem víc či míň), člověk přijde o iluze...prostě nemá oporu tam, kde běžně byla, musí řešit třeba svoje zklamání a svůj život, prostě svoje bolístky, a ještě se musí věnovat druhým a jejich bolístkám...a prostě fakt musí, vůbec nevím, kde takový člověk bere sílu tu na druhé lidi.
To už vůbec klobouk dolů před lidmi, co si uchovají i za těchto podmínek svou lidskost a empatii.

Mně je ještě pořád občas líto, když za upřímnou snahu (kdekoliv, doma, v práci, v normálním životě) sklidím něco jiného, než bych očekávala , to je v rovině pocitů, ale rozumově taky vím, že prostě - lidi jsou různí. A člověk se nikdy nikdy nikdy nezavděčí všem. A že nemůžu vždycky čekat pozitivní zpětnou vazbu...ale...

Tak - co se zaměřit na ty spokojené a vděčné lidi a čerpat sílu a povzbuzení z toho, z nich? Kolikrát jeden člověk jakoby vyzmizíkuje několik prudičů předtím.
Kam člověk zaměří pozornost, to roste a sílí. (To si te´d říkám i sama sobě ).