Vždy jsme dali na to, co chce syn - takže když v první třídě projevil zájem hrát na bicí, tak jsme mu to umožnili... kromě toho ještě chodil do jednoho kroužku ve škole a víc nic. Ve druhé třídě zatoužil po stolním tenise - tam už ale po roce bylo jasné, že musí dělat jedno pořádně... Bohužel pro nás i pro něj mu obojí šlo výborně a bylo třeba to nějak rozseknout - láska ke sportu zvítězila, takže pinčes se pro nás stal životním stylem... Nyní hraje již pátým rokem, jiný kroužek nemá, protože by ho ani nestíhal (tréninky 3-4x týdně 2-3 hodiny plus víkendové turnaje a zápasy i stovky km od domova). S manželem razíme teorii, že nejdůležitější je, aby člověk dělal něco, co miluje - a protože syn miluje stolní tenis a nemiluje školu, má sport u nás prostě prioritu. Výhodou zůstává fakt, že i v sedmé třídě nosí domů jedničky a dvojky, takže se to snáší celkem dobře :), ta neláska ke škole... Jsem pro to, aby se děti realizovaly mimo školu, ale rozhodně nemá smysl dělat každý den jiný kroužek a hlavně děti do něčeho nutit.