Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
    

Patří do deníku

Dušičky 2

Autor: Jiřule a 3 skřítkové , 11.11.2011

Cítím jak mi z očí začínají padat slzy. …z dálky slyším hlas průvodkyně a ženám v kruhu přetéká pohár v srdci a zlaté světlo se šíří do každé jejich buňky v těle..Soustředím se na své obrazy a vidím jak ležím na nemocničním lůžku a v ruce mám telefon.. to jsem volala tátovi, že má prvního vnoučka. V telefonu byl slyšet dojatý hlas..vidím tátu jak sedí v křesle a pije kávu, na klíně mu sedí vnouček a oba se smějí..vidím ho, jak si nadšeně povídá s vnučkou a říká: To bude ženská do nepohody..vidím ho jak vyndává ze šuplíku dobroty, které schovává pro vnoučata když přijedou na víkend na chalupu..


Utírám slzy a chce se mi křičet…Vidím tátu jak leží na posteli a směje se tak, že se nemůže ani nadechnout..vidím ho jak ho ve sprše myji, suším a natírám mu tělo krémem. Hladí mě po tváři a říká mi:Holka moje zlatá, ještě že tě mám.


.Průvodkyně nabádá, abychom zlaté světlo, které zaplnilo celé naše tělo poslaly dál, do celé místnosti, do srdce všech žen, které jsou tady…Utírám si slzy a vidím tátu, jak nám mává z okna léčebny. Muž ho přivezl na vozíčku a on nám dává zmrzlinu, směje se a plánuje jak to udělá, aby mohl být na chalupě..vidím jak sedím a čtu si v telefonu.. dojde mi, že čtu zprávu od táty, psanou ve verších..vidím tátu jak sedí na vozíčku u lesa, děti mu tancují, smějí se a vypráví mu. A já v jeho očích vidím slzy:Mám strach, že už se na chalupu nikdy nevrátím..říká a utírá si oči.


Ukazuji mu naše nové zvířátko, objímám ho a hladím a slibuji, že za 14 dní zase přijedeme. Manžel ho odváží a já se za ním dívám a v duši vím, že je to naposled, co jsem viděla svého tátu…


Relaxace skončila a my jdeme tančit, vibrujeme celým tělem a já cítím jak mnou projíždí energie. Chci dostat pryč všechnu bolest, chci dýchat, chci tátu propustit.Chci, aby mohl do Světla, aby mohl odejít Domů.


Hudba končí a my si sedáme po dvou. Máme si představit, že k nám přišel anděl. Každá z nás je pro druhou ženu Andělem, který je tu teď jen pro nás. Můj anděl sedí a chytá mě za ruku. Nemůžu udržet slzy. Nemluvím, jen mi tečou slzy. Cítím ohromnou bolest. Leze ze mě ven a já se bolestí nemůžu ani nadechnout. Mám pocit, že se udusím, že prasknu. Můj anděl mě objímá a já cítím lásku, která proudí z jeho srdce. Potichu začnu vyprávět svojí bolest. Svou obavu, jestli táta ví, že jsem to všechno dělala s láskou, jestli ví, že mě ani nikoho jiného nezatěžoval a jestli ví, že bych pro něj ráda udělala i víc. Slzy už ani neutírám, nechávám je téct. Anděl mě hladí, pevně mě drží a začne vyprávět o své babičce. Chci této ženě vrátit oporu, kterou mi v slzách dala a s otevřeným srdcem naslouchám a snažím se jí dát naději a jistotu, že jednou budeme se svými drahými.Cítím se spojená s touto ženou.svěřila mi svou bolest a já jí tu svou. Jsme spojené.Díváme se na sebe a já cítím laskavost, oporu a cítím, že se mé duši ulevilo.Průvodkyně nás vyzývá k tanci a k vyjádření všeho co cítíme. Můžeme křičet, bouchat do polštářů, vydávat zvířecí zvuky. Lehám si a pevně objímám polštářek. V mých představách je tátou a chci mu dát všechno objetí, které jsem mu nestihla dát. Nevydám ze sebe ani hlásku jen nechám proudit slzy ven.


Pak začíná samotný rituál. Sedíme a v představě jsme u moře, kousek od břehu hoří oheň smíření. Najednou ke mně přichází táta. Usmívá se, vypadá mladší a vypadá zdravě. Napřahuje ke mně ruce.Vidím jeho oči plné lásky. Pevně mě chytá a objímá. Hladí mě po tváří jak to poslední dobou dělával. Stojím u něho a cítím jeho vůni. Říkám mu, jak moc mi chybí, jak moc bych si přála ještě pár let s ním.Vyprávím mu o dětech, o tom, že má Johanka náušnice.On se směje a říká mi, že ví. Říkám mu, že ho mám moc ráda a že jsem mu dávno odpustila, všechno to, co se nepovedlo.Prosím, aby mi odpustil, že jsme nestihli přijet,prosím za odpuštění, že jsem nebyla s ním když odcházel. Průvodkyně nás nabádá, abychom naše blízké nechali odejít do Světla, abychom jim řekli, že je propouštíme. Brečím. Cítím, že nechci. Tak moc se mi nechce, nechci, aby odešel, ale vím, že musím. Se slzami na tváři tátu pouštím a vidím po jeho boku babičku a dědu a všechny strýčky, kteří už jsou Doma. Vím, že je táta Doma a není sám.Vím, že cestu jeho duše najde.Po relaxaci zapalujeme jedna po druhé bílou svíčku a bílou stuhou jí spojujeme s bílou svící uprostřed kruhu. Je to symbol spojení a svíce svítí duším na jejich cestě ke Světlu..


Odcházím domů a jsem vyčerpaná. Těším se do postele. Poprvé za těch 14 dní se těším na spánek. Vyplakala jsem spoustu slz, vyplakala jsem bolest, která mě dusila. Před tím než usnu se podívám na fotku táty a poprvé nepláču. Zdá se mi, jakoby se na mě z fotky usmíval nějak víc než jindy a pak usínám. Usínám bez slz, bez bolesti, s vědomím, že tátovo duše Domů určitě trefí. Bůh jí pomůže, nasměruje a dopřeje jí klid, který si zaslouží.



Mám Tě ráda tati, vždycky zůstaneš v mém srdci, v mé duši, v mém životě. Děkuji Ti, že jsem se díky Tobě mohla narodit, děkuji Ti za to, že jsem mohla být Tvou dcerou, že jsi na mě byl hrdý. Děkuji Ti za to, že jsi miloval naše děti a za to, že jsi vždycky tolik miloval maminku. Tvoje milující dcera..

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 1 (známkovalo 1 čtenářů)
Zobrazeno doposud 387 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.