|
|
|
Rosenberg Jan Josef - fotograf |
Fotograf Jan Josef Rosenberg se před deseti lety připojil k výpravě humanitární pomoci, směřující do romských osad na Slovensku. Jeho fotografie vyprávějí o bídě a marnosti, o různých podobách lidství, o touze žít. |
|
| Autor: Romčátka , 11.2.2015 | |
| Scházíme se na jeho výstavě v Praze. „Je to kočovná výstava o cigánech,“ směje se. A má pravdu, pod názvem „Romové dnes jako před staletími“ putuje od své první vernisáže v Mánesu v roce 2004 u nás i v zahraničí. Při dalším vyprávění nám ale úsměvy z tváře pomalu mizí.
„Věděl jsem dopředu, o jaké lokality jde. V té době tam byla navíc povodeň, několik lidí se utopilo. A pak přišla další rána – několik místních podnikatelů přišlo za Romy do osad, pozvali je do svých krámků a řekli jim ‚běžte a vezměte si, co chcete‘. A Romové šli a brali si, co potřebovali, hlavně jídlo. A pak je někdo udal, že v obchodech kradou. Přijela policie, mnoho Romů zatkla a díry v účetnictví v těch obchodech se už nedaly dohledat. Byla to taková malá domů. Ti Romové ani nevěděli, že kradou,“ přibližuje příběhy na pozadí svých fotografiích Jan. Vazba se dotkla většiny rodin – skoro v každé pak kvůli „krádeži“ někdo chyběl.
Přes padesát černobílých snímků zachycuje každodenní situace v kulisách neutěšeného, zapomenutého světa. Polorozpadlé příbytky, všudypřítomné bahno, úmorná a nekonečná snaha mít co jíst. Obavy ze zítřka. Sběr plechu. Cesty pro vodu.
„Ano, ve středověku bylo normální, že se nosila voda ze studny, ale přecijen…říkat dnes lidem ’no co chcete, buďte rádi, že vodu vůbec máte…?‘. Kdyby to byl výpadek na pár dní, ale tam žijí trvale bez vody rodiny s malými dětmi, je to hustě osídlené místo,“ naráží Jan na před lety zpronevěřenou dotaci na vodovod.
„Tuhle paní si moc dobře pamatuju. Je to velmi chytrá, věřící žena. Moc dobře viděla realitu kolem sebe. Řekla mi: ‘sama nevím, jak dlouho tady budu’. Začínalo mrznout a ona byla na boso. A protože jsem už všecko rozdal, sundal jsem aspoň svoje ponožky a dal jsem jí je. Nepohrdla,“ vypráví Jan. Portrét ženy pak pojmenoval „Co jen s námi bude?“.
Když mi ukazuje fotku s bandou rozesmátých dětí a vlčákem uprostřed, úsměv se mu na chvíli vrací. „Ty děti mají naštěstí takovej pud žít, že si i v tomhle prostředí najdou to pozitivní. Jsou bezprostřední a dokážou se radovat za každé situace. Je to takové štěstí v neštěstí… Veselý děti a pes, hrajou si a je jim spolu dobře. Jako by se od toho dokázaly oddělit.“ Snímek se jmenuje „Radost, kde by to člověk nečekal“.
Na dalším snímku stojí hlouček dětí na schodech obecního domu. Osvětluje je jedině blesk aparátu, bez elektřiny je uvnitř tma i ve dne. Oprýskané stěny i strop pohlcuje plíseň, schody nemají zábradlí. Dvě děti se na nich už zabily, čtyři zranily. „A nikdo to neřeší,“ říká Jan.
Přestože od začátku zimy 2004, kdy fotografie vznikaly, uběhlo deset let, situace je podle Rosenberga stále stejná. Osady, chatrče, bosé, polonahé děti, potkani, žádný trh práce. „Slovenská současná i předešlá vláda se umí tvářit, že naslouchá…ale jenom tvářit. Pro Romy se toho moc nezměnilo. Vždyť se to táhne staletí!“
„A co sociální systém, pomoc lidem v nouzi? Vždyť se tam o to musí někdo starat,“ ptám se.
„Měl by to mít na starosti sociální úřad, ve Vranově, v dalších okresních městech. Jenomže častá praxe je, že sice vyplácení dávek vykazuje, ale k lidem se nedostává. Romové v osadách mnohdy ani neví, že každý měsíc „pobírají“ nějaké dávky, protože k nim stejně nedojdou. „Tak proč to někdo neoznámí, proč to neřeší policie?“ Obdržím shovívavý úsměv.
Zkorumpovanost, mafie, propletená mezi úředníky a policisty. „Nejednou mi zkušenější kolegové říkali: ‘Blázne, nelez tam, vždyť zmizíš a už tě nikdo nenajde.’ Tam nevíš, kde jsi, jestli v Brooklynu nebo na Slovensku. Je to samozřejmě nekalá činnost. Já na bráchu a brácha na mě. Tam se prostě nežije bezpečně a pořád se tam ty divný věci dějou,“ odpovídá Jan.
Vzpomíná i na samotnou humanitární akci. Kamionu, který pomoc vezl, se cestou rozbila převodovka. Polovina nákladu se rozkradla. „Vědělo se dopředu, že přijedeme.“
Jan poměry z okolí osad líčí jako příběh z oblasti ovládané mafií a korupcí. Zná je dlouho. Snažím se dozvědět co nejvíc, získat důkazy, ale do žádných podrobností mě nepustí. Prostor pro domněnky tak zůstává otevřen.
Pořád mi to nedá a snažím se nalézt řešení. Jenomže nevím, jak se vystupuje z kruhu. Svoboda lidí by měla být i o tom se sebrat a jít pryč. Jenomže pak přichází další otázka. Kam?
„Nikdo neví, kam by vlastně šli, kde to bude lepší? A je otázka, co je lepší…jestli utéct z osady do civilizace nebo žít v té nuzotě se svojí identitou a nezkažeností a trpět. Neříkám, že to tak musí být vždycky, máme i vzdělané Romy, ale v osadách je prostě jiný svět. Když utečou ven a budou mít děti, nikdy nevíš, kdy se to zvrhne. Můžeš je vychovávat sebelíp, ale na cestě ze školy je zachytí gang, začnou s drogami a kriminalitou,“ říká Rosenberg.
„A co když s tím přijde někdo z venku? Nebude komunita náchylná k tomu udělat pro obživu cokoliv?“ ptám se.
„Na všem zlém je něco dobrého a v osadách je to to, že tam funguje široká rodina, sebekontrola, soudržnost, lidé tam nejsou tak zkažení. Kdyby někdo takový přišel, rodina se sebere a půjde si udělat pořádek. Jasně, že si třeba dají kořalku. Ale je tam hranice, za kterou nejdou. Nejsou tam drogy, nestoupá kriminalita, není tam prostituce. Rodiny mají děti u sebe a ne v dětských domovech,“ dostávám odpověď.
Přicházíme k poslední fotce. Než výstava na podzim zamíří do Belgie, objeví se ještě na několika místech v Čechách. S návštěvností jsou na magistrátu spokojení. „Je to volně přístupný prostor, může ho navštívit kdokoliv. Naše prostory jsou otevřené všem a je důležité, když tu možnost máme, ukázat, jak ještě dneska lidé žijí. Aby to bylo na očích, abychom na to nezapomínali,“ říká náměstek pražské primátorky Matěj Stropnický, který se k nám na chvilku přidá.
„Diskutují tu hloučky, chodí i Neromové. Názor může mít každý jiný, ale je důležité tu realitu vidět. Asi to není jen chyba Romů, když takhle žijí staletí,“ dodává Jan.
Zajímá mě, jaký z ohlasů autora za celou dobu nejvíce potěšil. „Hned na druhé výstavě, v New Yorku, za mnou přišly dámy z dobře situovaných rodin, manželky miliardářů, emigrantky, původem Slovenky. "To jsou naši Romové, naši cigáni", řekly a plakaly. Jednak zavzpomínaly a viděly, že ta situace se skutečně nelepší a několik z nich, už starší ženy, mezi ně kdysi utíkaly, když jim bylo nejhůř. Vnímaly tam ty rodiny a ten klid, tu izolaci od komunistického režimu a i v té bídě jim tam bylo dobře,“ přibližuje.
Když se loučíme, dává se znovu do smíchu: „Za ta léta se z výstavy také několik fotek ztratilo – tak to je asi dobrý ohlas, když lidé ty obrázky kradou,“ glosuje. |
|
Zobrazeno doposud 715 x.
|
|
