No, ráno mě potom už převezli konečně na pokoj za miminkem, konečně jsem se ozvala manželovi, který už byl strachy bez sebe, protože se mi nemohl dovolat a strasti kolem porodu skončily. Nutno říct, že sestry se potom o mě přímo ukázkově staraly. Nemůžu jim mít nic za zlé, protože z venku prostě nebylo nic vidět a navíc jsem prý byla snad teprve třetí případ něčeho podobného. Já jsem potom cítila už jen nekonečnou úlevu, že už mě nic nebolí a mohla jsem se plně věnovat svému synovi. Konečně jsem si ho mohla prohlídnout, pochovat, přijel nás navštívit manžel = tatínek a největší odměnou pro mě bylo vidět ho dojatého nad naším chlapečkem, přestože si víc přál holčičku.
Tolik tedy moje peripetie okolo porodu. S odstupem času tvrdím, že porod byl podle toho, co následovalo, úplnou prkotinou, protože kromě vyčerpání mě nesužovaly žádné velké bolesti. Kdo ví, možná si dám ještě jednou říct. |
