Včera před deseti lety jsem se probudila do pátečního dne.Bylo pošmourno.Sluníčko se schovávalo za temné mraky a vypadalo to na déšť.Mě to ale v nejmenším nevadilo.Šla jsem se projít a cestou vyzvedla malou kytičku červených růžiček.

Doma začínal být šrumec.Zavřela jsem se, se svou nejlepší přítelkyní do pokoje a oblékala si nádherné bílé šaty.Byly plné volánků,vyšívání a kamínků.Na malý drdůlek,který mi přítelkyně učesala jsem si dala dlouhý závoj.Připadala jsem si jako princezna.V srdci jsem cítila zvláštní šimrání.Atmosféra v kostele byla tak slavnostní,že mi do očí vehnala slzy..

Dneska přemýšlím,jakých těch deset let bylo.Vlastně jakých bylo těch 12 let.

Prožili jsme spoustu krásných chvil,kdy jsme byli s přáteli,bavili se a pouštěli svět za hlavu.Prožili jsme ale i spoustu těžkých dní.Ať to bylo bydlení v bytě plném zvláštních individuí,kdy se člověk nevyspal,neměl ani kousek soukromí a většinou ani jídlo.Nebo boj s mojí nemocí,kdy jsme opravdu nevěděla,jestli vyváznu.Pak přišla zase nemoc Poldy.Byli jsme bez práce a neměli ani na jídlo.Neměli jsme kde bydlet...

Pak přišly děti.Jedno,druhé a snad i třetí.A do našeho života vnesly radosti,smích,štěstí..a samozřejmě nějaké ty starostiJ

A celá ta léta nám na cestu svítilo slunce a hojilo rány a léčilo jizvy.A ta láska nám snad vydržela,jen se k ní přidala jistota,porozumění a důvěra.A i když mám někdy pocit,že bych nejradši někam utekla a sto let nevylezla,šla bych do toho znova.S tímhle mužem,s tímhle životem a se vším,co k němu patří.