Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
    

Patří do deníku

Moje "nulté" dítě

Jaká událost se mi v hlavě rozblikala jako na poplach, když jsem dnes slyšela od profesorky mojí starší dcery, že se jí udělalo ve škole špatně a že ji odvezli do nemocnice? Zatím jsem nenašla odvahu napsat příběh mého "nultého" dítěte.....

Autor: Simča, dcery *1988 a 1997 , 15.6.2006

Když mi bylo 16 let, dostala jsem k narozeninám ten nejkrásnější dárek: synovce Michala. Osud tomu už tak chtěl, že se péče do jeho půl roku jeho maminka - moje švagrové - téměř nemohla účastnit. Hned z porodnice ji odvezli na infekční oddělené, neboť chytla jakési breberky a na infekčním si k tomu nějaké další potvorstvo přidala, takže domů přišla po šestinedělí. A to ji propouštěli s tím, že sice nakažlivá by být už neměla, ale co kdyby a k miminkovi raději nechodit....


Jelikož to bylo za soudruha a ústavní výchova byla brána jako to nejlepší, co může naše lidově-demokratická, ba socialistická společnost dítěti nabídnout, přišla za bratrem - jinak otcem Mišáka - sociální "paní Zubatá" se sdělením, že dítě bude odvezeno do kojeneckého ústavu, pokud - snad - nějak - nezajistí péči o něho jinak. Celá rodina zůstala v šoku. Netušili jsme, že by něco takového bylo vůbec možné a samozřejmě jsme se dohodli, že se o mimíse postaráme. A tak 6. den po narození putoval Mišáček z porodnice přímo do mého pokojíčku a od toho dne jsem měla svoje první děťátko.


Vždycky jsem se moc těšila, až budu mít dítě, už jako čtyřletá jsem na otázku čím budu odpovídala, že maminkou, takže mi nepřišlo vůbec zatěžko se o malého starat. Pravda, občas jsem chtěla jít za zábavou, občas musela za povinnostmi, ale to v naší rozvětvené rodině, která žila skoro celá pod jednou střechou, nebyl problém. Hlavní část péče byla ale na mně. Do školy jsem nechodila - doktor mi vzhledem k tomu, že znal naši situaci i návrh paní Zubaté, napsal karanténu a já si chodila (s kočárkem) 1 týdně pro úkoly do školy a v půlce června jsem se musela nechat vyzkoušet, abych měla známky na vysvědčení. Pochopitelně z toho byla ve škola fáma, že mám dítě, ale to mi nevadilo. Ba naopak mi to lichotilo.


Po prázdninách jsem začala opět do školy chodit, ale o malého jsem se i tak dost často starala, ba švagrová si ke mně kolikrát chodila pro rady jak a co dělat. Když měl Miška 2 roky, začala jsem s ním chodit na cvičení pro rodiče a děti a náš vztah byl - oboustranně - velmi hluboký. Vydržel takový i v době, kdy jsem pracovala v Praze - trávil tam u mně jarní prázdniny - i později, když jsem už měla vlastní dceru. Eliška se narodila, když měl Míša 8 let a on ji velice miloval (a trochu na ni možná i žárlil).


Kromě Mišáka se mi časem narodilo více neteří a synovců, ale musím se přiznat, že k žádnému nebyl ten vztah takový, jako s Mikem. Určitě to bylo způsobeno tím, že v době jejich vyrůstání jsem už byla mimo rodné město a vztahy se mezi námi nemohly takto přirozeně vyvíjet a prohlubovat denní soužitím.


Míša rostl, vystudoval gymnázium a udělal přijímačky na vysokou školu - tuším, že se nazývá Univerzita TGM - obor informatika. Byl zapálený fanda do počítačů, což nás opět velice sbližovalo. Bohužel do prvního ročníku nikdy nenastoupil. O prázdninách začal trpět nevolnostmi, měl neustále zvýšenou teplotu a po základních vyšetřeních jsme se dozvěděli že trpí Hodgkinovou chorobou. Díky Ïnternetu jsem si hravě zjistila, že je to rakovina mízních uzlin. Lépe by bylo možná nevědět...


Mišák - a s ním celá rodina - bojoval rok a půl. Prošli jsme si radioterapií, chemoterapií i celorodiným mejdanem okolo odběru kostní dřeně, aby se vytipoval nejvhodnější dárce. Jelikož měl Miška v té době již 18 let, bavili se doktoři s ním a ne s námi. Proto nevím, zda optimistické informace v únoru 2000 byly lékařským omylem, nebo Mišákovou snahou nás nechat v blahé nevědomosti. O to větším šokem pro nás všechny bylo, když 4. 4. 2000 zemřel. V květnu by mu bývalo bylo 20 let.


Je to šest let.
Šest roků, kdy mne při nejrůznějších problémech s tou počítačovou potvůrkou, na které pracuji v práci a neméně i doma, napadne "Musím se zeptat Míše, proč..."
Šest roků, kdy vidím, jak mi táta odchází před očima - stárnout začal na Míšově pohřbu...
A šest let, kdy se panicky bojím jakékoli teploty či nevolnosti svých dětí. Protože "... Neptej se, komu zvoní hrana, zvoní i tobě..."

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 1 (známkovalo 2 čtenářů)
Zobrazeno doposud 2216 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.