Tak jsme se přestěhovali.
12.6.2006 jsme opustili náš dosavadní domov a odjeli jsme do jiného,velkého bytu.
Akce to byla vskutku náročná.Děti byly u babičky až dlouho do večera.
První pocity z našeho nového domova byly spíš smutné.Všude plno válejících se krabic,pytlů a kusů nábytku.Byt vypadal fakt úplně jinak,než když jsme ho viděli při prohlídce,když byl zabydlen.Přiznám se,že jsem propadla zoufalství a strávila začínající noc na lodžii se slzami v očích.Naštěstí má drahá přítelkyně nelenila a přiběhla z nedalekého Chodova mě ku pomoci.
Druhý den mě pocit smutku neopouštěl a pokaždé když se mě některé z dětí optalo,kdy že to už půjdeme domů, mě v srdci opravdu zamrazilo.
Po třech týdnech usilovné práce se byt konečně začíná bytu podobat,děti přestaly po nocích plakat a já doufám,že i tady najdeme štěstí,které jsme prožívali v pankráckém bytě po mé milované babičce. | 
