Narodilo se dítě. Malé miminko. Pevně zabalené v zavinovačce. V srdci má důvěru. Důvěru v Boha, důvěru v sebe a v lidi kolem, ve své blízké. Na světě je tak krásně. Dýchá v naprosté nevědomosti. Dýchá beze strachu. Je jen teď a je jen tady.
Čas plyne a z malého miminka je malá holčička.
Poznala, jaké to je, když ten, koho máte rádi, ubližuje. Poznala, jaké je to bát se. Přestala věřit, že jí blízcí pomohou. Přestala věřit, že je na blízku Bůh. Necítí ho. Hledá ho, ale v těch chvílích zla tady není. Holčička pláče. Její duše volá, pláče a prosí. Není nikdo, kdo by slyšel. Není nikdo, kdo by mohl obejmout a zachránit duši děvčátka.
Přešel rok, dva a z malé holčičky se stala dívka.
Kráčela sama. Stále volala Boha. Cítila prázdnotu ve své duši. Milovala lidi kolem sebe, ale strach a bolest z minula spoutávaly její duši do černé nicoty. Do bubliny, kterou si kolem sebe udělala, vzala jen pár svých přátel. Přátel, kteří v duších cítili stejné nic jako ona... A každý krok do pekla je k sobě připoutával blíž a blíž. Myslela, že zaplní duši. Ale duše zůstávala prázdná dál. Každý den zavál do duše další a další černotu. Ztratila sílu. Nechtěla dýchat, nechtěla cítit. Nechtěla žít. Dávno už přestala věřit, že by ji Bůh miloval.
A přesto když přišla nemoc, klečela po létech před Ním a prosila. Prosila o soucit, o spásu. Prosila o pokoru, sílu a lásku. Prosila o světlo do své vyprahlé duše. Prosila, plakala a křičela. Vykřičela všechnu bolest, vykřičela všechno zlo. A v jeden moment zase ucítila Jeho dotek. Byl jako nádherný, vlahý vánek. Dotýkal se jejího srdce. Bral její duši do dlaní a hladil ji. Konejšil a schoval ji ve svém náručí. A ona se pomalu začala učit zase důvěřovat. V lidi kolem sebe, ve svou čistotu a v Něho.
Je ze mě žena.
Dostala jsem dar. Dostala jsem zpátky život. Jsem tady a hladím své děti. Dostala jsem šanci napravit minulost, uzdravit křivdy a odpustit. Dostala jsem šanci dát do malých duší důvěru, lásku, sílu a pokoru. Má duše se změnila. |
