Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Romská literatura: Andrej Giňa

Tentokrát vám představíme spisovatele Andreje Giňu a jeho povídky ze souboru Bijav/Svatba. Tragikomické příběhy z prostředí romských osad odehrávající se v první polovině minulého století vás pobaví i rozesmutní.

Autor: Romčátka , 24.9.2007

Objevte svět romské knihy
Česká republika, 21.8.2007 12:23, (Romano Voďi)


Andrej Giňa se narodil 1. 1. 1936 na východním Slovensku. Pochází z Tolčemeši, dnešních Šarišských Sokolovců, které se nacházejí v okrese Prešov. Jeho otec se úspěšně živil kovářstvím a muzikou, neuměl číst a psát, lidé ho však vyhledávali pro jeho moudrost a bystrý úsudek. Také usiloval o to, aby jeho syn dostal vzdělání. Giňa vzpomíná, jak jako jediné dítě v osadě, chodil do školy. Jiným dětem totiž rodiče nedokázali obstarat pro školní docházku oblečení a boty. Za války, v roce 1942, viděl, jak přívrženci fašistického Hlinkova režimu bourají domy jejich osady. Po válce se rodina za prací přestěhovala do Rokycan. Výčet jeho zaměstnání je opravdu barvitý. Dva roky večerně studoval pedagogickou školu, nastoupil na vojnu, kde pracoval jako voják z povolání. Studoval zdravotnickou školu v Hradci Králové, aby mohl zastávat pozici zdravotníka pluku. Z rodinných důvodů se vrátil do Rokycan, vyučil se tavičem, pracoval jako řidič ve slévárně Žampírka, ve volných chvílích se věnoval hudbě. Aktivní je i v důchodu, společně se synem podniká - rozváží suroviny potřebné na výrobu tradičního romského jídla zvaného goja.


V padesátých letech, ještě na základní škole, ho k zapisování romských příběhů inspiroval lékař pan Jágr, který se přátelil s rodinou a poznal vypravěčské umění Giňových rodičů. Jednou mu řekl: „Vidíš tady ten kostel? Má velkou historickou hodnotu, a kdyby se zboural, ztratila by se spousta krásy. A stejně je to s maminčiným vypravováním.“ Tak jsem si od mámy nechal vyprávět a zapisoval jsem to.“ (Citace z rozhovoru pro Respekt č. 37/2003, který vedla Karolína Ryvolová.) Jako mnoho jiných romských autorů i Andrej Giňa začal psát v češtině, neboť si nedovedl představit, že by se dalo psát romsky. Brzy poznal, že to, co mu znělo v uších romsky, napsané česky bylo jen stínem. „Nemělo to tu živou šťávu. A tak jsem to zkombinoval: vypravěče jsem napsal česky a dialogy romsky. Povídku pak uvedla celou do češtiny Milena Hübschmannová a vysílali ji v rozhlase. Povzbudilo mě to a od té doby píšu romsky. Vidím, že to jde. Romština je krásný živý jazyk a byla by škoda, kdyby se měl ztratit.“ (Viz sborník Kale ruži, 1990.) Poprvé svou tvorbu publikoval ve věstníku Svazu Cikánů-Romů (1969-1973) Romano ľil, a to autorskou pohádku Pal e kaľi raňi/O černé paní. V roce 1991 vyšly jeho tři povídky Phuro/Dědek, Škiparis/Škypar a Bijav/Svatba, která dala název celé sbírce. V roce 2003 obdržel za tuto knížku povídek literární cenu Open Society Fund.


Andrej Giňa pravidelně svými povídkami a pohádkami přispívá do romských periodik. Náměty jeho povídek často vycházejí ze vzpomínek na dětství na Slovensku, ze skutečných příběhů, které Giňa dokáže barvitě vypointovat. Zároveň však čtenáři sděluje svou zkušenost a názor („Ve svých povídkách chci ukázat Romům i Čechům, jak dříve žili Romové, jak se dovedli bavit a smát - i když hladověli, jak dovedli jeden druhému prokazovat úctu, jak drželi pospolu… Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá.“ Viz Kale ruži). Umí se na své postavy podívat s laskavým porozuměním, ale i kriticky. Většině svých hrdinů dopřává v jejich těžkém životním údělů i chvilky radosti, nadechnutí. Výjimkou je povídka Phuro, strasti a smolařství Dědka žádnou úsměvnou situací vybalancovány nejsou, protože i takový může být život přehlížených a nevzdělaných Romů. Giňovy příběhy mívají blízko k příběhům židovské komunity, jejíž osud se té romské velmi podobá.


Následující ukázka pochází z povídky Škypár. Stejnojmenný hrdina si chce prostřednictvím koně zajistit úspěšnou živnost.


***


Škypár postavil manželku a dcery do řady, a když stály v naprostém pozoru, pronesl slavnostně: „Koupil jsem koně a vůz.“ „Koně a vůz?“ zeptala se žena nevěřícně. „Od koho?“ „Od Fialy.“ „A kdes na to vzal peníze?“ „Neboj se, všechno je v nejlepším pořádku. Fiala chtěl dát koně na jatka, tak jsem řek, že ho koupím. Budem jezdit s vozem po vesnicích sbírat starý hadry, vyděláme ohromný peníze a zaplatím. Víš, co to je? Nikdo z našich lidí tady u nás v Terni ještě neměl koně a vůz!“ Za dva dny přijel Škypár do osady s koněm a vozem. Kůň byla vychrtlá černá herka s bílou lysinkou. Vyčnívající kosti držela pohromadě opelichaná kůže. Namáhavě táhl rozviklaný vozík. Na voze se pyšně vezl Škypár.


O Škiparis thoďa la romňa le čhajen te terďol andro šoros, Paris phenďa: „Cinďom gres the verdanoro!“ „Save gres?“ Savo verdanoro?“ phučľa e romňi napaťandos. „Kastar?“ „Somar ko Fijalas. Bikenďa mange gres.“ „Khatar iľal o love?“ „Ma dara ňič. Savo dovakerďam. O Fijalas kamelas te del le gres pro šľubrikos, phenďom, hoj les cinava. Phirava pal o gava, kidaha purane patave, so zarodaha, olestar leske poťinaha. Džanes, s´oda ela? Terňate mek graj ňikas na has, aňi verdan!“ Vaj duje ďivesenca anďa o Škiparis grajores the verdanoro. O graj has kokaluno, kalo murdaľipen parňa lisinkaha. O kokala ľikerlas jekhetane geraľi cipa. Bare pharipnaha cirdelas o kivaco verdanoro. Pro verdan bešelas o Škiparis sar raj.


Soubor povídek Bijav/Svatba vydal Apeiron 1991, do češtiny přeložila Milena Hübschmannová a Alena Smutná. Ilustroval Jan Oláh.


Lenka Nádvorníková
Romano Voďi

Zobrazeno doposud 1147 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.