Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
    

Patří do deníku

Chůvy v akci - 2. část

Autor: MAKÝŠ,Vašek04,Jíra05,Kája08 , 8.10.2007

Další potencionální chůvu, Ulzii, jsem sehnala přes výše zmíněný seznam. O jeho aktuálnosti svědčí to, že zatímco v něm měla uvedený věk 19 let, ve skutečnosti jí bylo 21. Mluvila anglicky, respektive se pokoušela mluvit anglicky a nebyla ani tak veselá, ani tak bezprostřední jako její předchůdkyně. Ale abych byla spravedlivá, dala jsem ji šanci a nechala jsem s ní kluky o samotě. Když jsem se po hodině vrátila, obývák byl vzhůru nohama. Všude se válely pastelky, voskovky a vodovky a barvičkami na obličej byly pomalovány nejen děti, ale i podlaha. Zato kuchyně se leskla čistotou. Vašík byl sice velmi spokojen (docela by mě zajímalo, kde má jeho slabost pro černé vlasy a šikmé oči hranici), ale já ne. Později jsem měla možnost poznat Ulziinu mladší sestru, která, ač je jí teprve 14 let, vzbuzuje na první pohled sympatie a mluví mnohem líp anglicky.


Rozhodla jsem se, že seznam přehodnotím. Když hlídačky, mající u svého jména napsáno "good english", mluví anglicky mizerně, proč by ta, která tam má uvedeno "basic english" nemohla mluvit perfektně? Třeba má jen malé sebevědomí.... A tak jsem zavolala Annu. Happyend se však nekonal. Anna mi nerozuměla ani slovo. Zavěsila jsem a začala se oddávat chmurným myšlenkám, když vtom se přístroj rozdrnčel. Neznámý ženský hlas se mě perfektní angličtinou ptal, zda scháním chůvu. A že o někom ví. O někom, kdo hlídal dva roky v Americe děti a teď hledá práci. Tak jsem poznala Sáru. Sáře je 35 let a má jedenáctiletého syna. Můj muž tvrdí, že vypadá vyžile. Mně se zdá, že je to docela pěstěná žena, která o sebe dbá. Je zodpovědná. Za ty tři měsíce, co nám hlídá děti, přišla pozdě jen jednou, a to proto, že se rozbil autobus, kterým každý den dojíždí z 30km vzdáleného Nalajchu. Věřte mi, taková dochvilnost se u Mongola rovná téměř zázraku. S kluky si staví, maluje, chodí s nimi na pískoviště a dokonce jim čte česká leporela. Velmi brzy se naučila i význam některých slůvek, jako "šůši", "nechci", "bumbání" či "bobek"...


Sářin syn se jmenuje přibližně jako Erkasurenjargal, ale zkracuje se to na Erka. Když odjela do Ameriky, bylo mu 8 let. Když jsme se poznaly, ptala jsem se jí, jaké to je, starat se o cizí děti, když její vlastní je tak daleko... Odpověděla mi, že hrozné, proto se taky vrátila o několik let dřív, než končila platnost jejího víza. A byla by se vrátila ještě dříve, kdyby věděla, že Erka leží v nemocnici po srážce s autem. Ale nevěděla to, protože jí to příbuzní zatajili a tvrdili, že je na venkově. Dostala to z nich až po měsíci, kdy už byl Erka z nejhoršího venku. Možná vám to připadá strašné, nejspíš byste vlastním příbuzným už ani kůrku nepodali, kdyby vám provedli něco takového. Ale situace v Mongolsku je jiná. Z normálního místního platu nikdo nevyžije. Lidé tu většinou nestrádají hlady jen proto, že jsou součástí širokých rodin, jejichž povinností je postarat se nezištně o všechny své členy. Někteří rodinní příslušníci tak pracují ve městě a jiní vlastní stáda, což znamená maso. Třetí část je nezaměstnaná a jeden nebo více lidí jede vydělávat do zahraničí. Když se to všechno sečte a podělí, je dost pro všechny. Ale ti, kdož pracují "venku", se na příjmech pro rodinu podílejí nejvíce. Proto je pochopitelné, že je v nejvyšším zájmu, aby se vrátili domů co nejpozději. Je to jiný svět, jiné výchozí podmínky, absolutně jiná situace. Sářin syn byl osmiletý, když ho na řadu měsíců opustila. Ale v práci se setkávám se ženami, jejichž děti jsou roční, když jejich mámy odjíždějí vydělávat za hranice. Nedokážu a nechci je pochopit, ale nemůžu je ani odsoudit, protože na jejich příjmech nezávisí jenom dva-tři lidé, ale obvykle mnohem více.


Od začátku srpna chodím na čtyři hodiny denně do práce. Ačkoliv jsem si naivně myslela, že měsíc a půl předchozího "tréninku" Jíru přiměje si zvyknout na cizí péči, trvá na přítomnosti matky. Takže jsem stále před devátou ranní, když opouštím byt, vystavena psychickému teroru ve formě dětského kvílení: "Maminko, nechoď do práce! Nééééé! Maminkó, nechóď.....". Vložím řvoucího a svíjejícího se syna chůvě do náruče a prcháme spolu s Vašíkem pryč. Na schodech se zastavujeme a posloucháme, zda vřískot ustává. Než sejdeme ze čtvrtého patra, je většinou ticho.

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 1 (známkovalo 1 čtenářů)
Zobrazeno doposud 667 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.