|
|
|
Verunka (2 roky) a Kubíček (6 týdnů) |
|
| Autor: Alili (Veru 6/02, Kuba 5/04) , 16.3.2006 | |
| Verunka (2 roky) a Kubíček (6 týdnů)
Už je to tady – naše babulka oslavila v neděli dva roky!! Na Kubíčkovi vidím a vzpomínám, jak malé miminko to asi bylo… Narodila se o měsíc dřív, měla 2,65 kg a 47 cm, o pět týdnů později měla 3,60 kg a kolem 52 cm. Kubíček měl při narození 3,50 kg a 53 cm. Ve srovnání s Kubíček byla první měsíc spavější, trochu hůř se chytala u prsa a byla méně pohyblivá. Prostě ten měsíc doháněla.
Zato s Kubíčkem to pěkně šije! Už se pěkně usmívá, nechce být sám v postýlce, je během dne častěji vzhůru a hlavně už pěkně zvedá hlavičku. Pozorně sleduje cvrkot kolem. Když ho položím na bříško, tak jí zvedne a chvíli jí udrží. S Verunkou jsem lítala každý týden na rehabilitaci a každý pokrok byl více „vydřený“ zatímco u Kubíčka to jde nějak samo. Až je mi to skoro líto, že už to není to prťavé miminko, které jsme si donesli z porodnice. Mrzí mě, že jsme nestihli víc fotit. Také se s ním od počátku víc mazlím. U Verunky jsem měla velký strach, že jí nějak ublížím, že mi vyklouzne při koupání a oddechla jsem si, když byla zase bezpečně uložená v postýlce. Až později jsem se k ní vždycky přitulila.
A teď se podržte! Na kontrole v šesti týdnech měl Kuba 5,5 kg a 57 cm!! Paní doktorka mi zakázala baštit každý den vitamíny, prý je to z toho! Je fakt, že poslední dny bumbal i po dvou hodinách – teda občas přes den, v noci se to ustálilo zhruba na pěti hodinách. Je to dosela příjemné, už se trochu prospím a ještě to funguje jako přirozená antikoncepce! :o)
Verunka byla o něco drobnější – hlavně na délku, s váhou šla rychle dopředu. Teď už je to „velká malá“ slečna, která si řekne o bumbíka (haj) a pak za něj poděkuje (díky)! V poslední době si natolik rozšířila slovník, že už ani nestíhám sledovat, které slovo je nové. Je schopná zopakovat jakékoliv dvouslabičné slovo a hned ho použít. Některá jen opakuje, u jiných zná i význam. U trojslabičných slov říká jen koncovou slabiku. Takže „mami“ jí nedělá problémy, ale „maminka“ je prostě jenom „hmmmka“ Zato si pěkně zpívá. Zná hodně melodií a když jí pustíme nějakou kazetu s dětskými písničkami, dozpívává poslední slabiky, někdy i první slova. Začalo to o Vánocích, když jsme pouštěli koledy u stromečku. Jak kazeta dojela, už ukazovala, že to máme pustit ještě jednou… Po Vánocích jsme jen vyměnili kazety… :o)
Na Kubíčka reaguje pořád moc pěkně. Občas je rozmrzelá, když zrovna kojím a ona nutně potřebuje právě TEĎ bumbíka. Ale už začíná vnímat, co znamenají slova – za chvíli, hned Ti to podám a potom. Ochotně mi donese látkové plínky z postýlky, podává polštář (někdy i dva, pak jí musím vysvětlovat, že už to miminku stačí… :o)), chodí vyhazovat jednorázové plínky do koše a na požádání nám pomůže rozepnout miminko z overálku. Její první holé věty byly:“Mimi pláče¨“ a „Mimi spinká“. Několikrát donesla Kubíčkovi nějakou hračku – buď mu jí vhodí do postýlky nebo mu jí dá do ručiček, když ho mám na klíně. Také mu dělá Berany duc (u toho jí mírníme), malá, malá a pusinkuje ho. Chytá ho za ručičky a lechtá na nožičce.
Často se mě ptáte, jak to zvládám se dvěma dětmi. Je to prosté – v prvních dnech jsem se soustředila na uspokojení základních životních potřeb nás tří – spánek, jídlo, vyměšování a hygiena. Všechno ostatní, co se podařilo stihnout byl jakýsi bonus navíc. Důležité je rozhodnout se, komu dám v dané chvíli předost. Někdy musím odložit po přebalení Kubíčka a věnovat se Verunce nebo si odskočit. Nejdůležitější asi je nepřipouštět si stresové situace. Také už vím, proč jsou jedináčci rozmazlení – u jednoho dítěte si můžete dovolit věnovat mu celou pozornost, být trpělivý, když hned neposlechne, říkat všechno několikrát, než vás vezme na vědomí… U dvou dětí už to nejde. Vzpomínám si na hlášku jednoho tatínka deseti děti: „ U nás se říká všechno jen jednou. Kdybych to musel říkat dvakrát, bylo by to dvacetkrát a to je moc!“ O některých věcech se prostě nediskutuje. Když musíme někam jít a Verunka si vzpomene, že si bude hrát (v lepším případě) nebo drancovat čerstvě pověšené prádlo a po důrazném „ne“ pokračuje, nastoupí jedna dobře mířená na plínku… Také se dítě odmala učí, že se musí dělit – z počátku třeba jen o čas a pozornost rodičů, později o jídlo, o hračky… Je fakt, že z těch pár jedináčků, které znám, má většina problém v komunikaci a spolupráci s ostatními.
A jak to vypadá u vás? Jaké máte vy zkušenosti v sourozeneckých vztazích? Ať už vy samy nebo s vašimi drobečky? Jaký věkový odstup považujete za vhodný?
|
|
Zobrazeno doposud 429 x.
|
|
