A zbyl nám jen dědoušek. Myslím,že všichni jsme dědouška měli jako prostředníka mezi
námi,babičkou a Bohem.
Byl ze ztráty babičky velmi smutný,ale kvůli nám se ze všech sil snažil tuhle velikou ztrátu překonat.A zvládl to. Byl stále tím laskavým a přátelským člověkem s velkým srdcem.Těšil se zdraví a já vždycky měla pocit,že je dědoušek ve svém stáří čilejší než já.Však když on vyběhl kopec bez mrknutí, já za ním lapala po dechu.V létě jsme na chalupě chodívali po lesích a hledali houby.My..mladíci znavení s jazykem na vestě, můj, tehdy 90.letý dědoušek, svižně běhající do každého houští,kde že se ta potvůrka houba zase schovává.
Dědouškovo zářící oči když jsem přinesla domů první,druhé i třetí miminko nikdy nezapomenu.Pokaždé, když zavřu oči vidím, jak jeho ruka hladí vlásky naší Aninky a slyším jeho hlas jak říká: Aninka,to je hodná holčička.No jo,ta mě má ráda
Vidím jak tleská na maličkou Johanku a s úsměvem na rtech volá: Johanko moje malá
Vidím ho,jak s úsměvem pozoruje Jakoubka a nechává ho rošťačit ve svém pokoji..
..dopila jsem čaj..hrnek je prázdný..
.. dědoušek..ten pán s laskavou duší nám včera odešel..A já děkuji Bohu, že se mi dostalo tak velkého požehnání a mohla jsem být vnučkou těchto dvou nádherných,laskavých a dobrých duší. | 
