22.7.2005 Konečně jsme se rozhodli,že vyrazíme na chalupu.
Já s dětma na tři týdny a Zbynďa dorazí za týden.Dneska nás jen odveze.
Rychle balím všechny potřebné věci,poklízím byt,aby Zbynďa neměl moc práce a můžeme vyrazit.
Ze schránky vyndám knihu,kterou jsem rok scháněla až jsem jí konečně objevila na internetu.
Usedáme do auta a vyrážíme.Těším se na procházky v lese,na koupání v lesním koupališti i místní přehradě.
Těším se na tancování a zpívání s dětma v trávě.Těším se na sbírání hub,
malin i borůvek..
Cesta je příjemná,dětičky usínají.Beru do ruky svou novou knihu Co Bůh šeptá maminkám a
otevřu jí zrovna na kapitole Bezpodmínečná důvěra.Pročítám kapitolu a na konci mám slzy
v očích.Je o mamince dvou holčiček.Jedna z nich se narodila předčasně.Neměla moc naděje na
přežití.Uplakaná a zoufalá maminka hledá útěchu a ujištění u personálu nemocnice.
Ale jak to tak bývá,nedostává ho.Pak ve starém nemocničním výtahu ve svém srdci slyší hlas
který jí říká,že je vše v pořádku a ptá se, proč hledá ujištění u lidí,když ho má
samotného Boha.Druhý den mamince lékaři řeknou,že holčička přežije.
Odkládám knihu a přemýšlím.Mám já tolik důvěry?Nebo bych v těžké situaci hledala útěchu u lidí?
Zoufala bych,nebo zůstala klidná v tiché důvěře?No jasně,že bych důvěřovala.Vždyť to je
jasné.S Bohem si povídám,proč bych měla pochybovat?S pocitem dokonalosti odkládám knihu.
Jsme na chalupě.
Rozestýláme postele a ukládáme děti.Noc je strašlivě dlouhá.Nemůžu usnout.Je mi zima a v
hlavě mám spoustu starostí.jak se vejdeme do našeho malého bytečku,stihneme se přestěhovat do
porodu?Kde vezmeme peníze na zařízení a spoustu jiných důležitých věcí.Když jsem konečně
v 5 hodin usnula,měla jsem pocit,že se mou Malá duše nemluví.V 6 mě vzbudila Aninka na kojení.
Ráno odjíždím s mamkou a bráchou na velký nákup.
pomalu se ploužíme mezi regály.Děti mají v pondělí a úterý svátek,musím koupit něco dobrého.
Najednou se mi motá hlava a bolí mě záda.Na to jsem ale zvyklá.Bolí mě celý život a tak mě
ani nenapadne,že něco není v pořádku.
U kasy už ale nemůžu vydržet a pádím si sednout na zem.V ten moment cítím,že něco v mém
břiše prasklo a vím,že krvácím.
Utíkám za bráchou a volám ať rychle startuje.Šílenou rychlostí se řítímě městem.Ležím na
zadních sedačkách a rukou hladím své malé bříško.Přemlouvám Malou duši,aby zůstala.Máme jí
přece moc a moc rádi.těšíme se až se setkáme.Co jen řeknu Kubíčkovi,který se tolik těší
.Modlím se a volám anděly,aby pomohly našemu malému miminku.Po tvářích
mi tečou slzy.
Přijímá mě mladá paní doktorka.Je milá a moc hodná.Jen její tvář nedává Malé duši naději.
Na ultrazvuku vidím maličké mimnko.Leží a mává na mě rukou.Slova paní doktorky
mi znějí jako lék na mou tolik bolavou duši"iminko žije.Nevím jestli má šanci,moc krvácíte,
ale je živé"
Ležím v malém nemocničním pokojíku.V ruce mám kanylu kterou mi do žil kape infuze.
Každá kapka dává mé Malé duši šanci na život.Ležím a bojím se pohnout.Bojím se jít
na záchod,bojím se i dýchat.Rozesílám zoufalé sms všem svým přátelům.Hledám útěchu a
ujištění.Pak beru do ruky svou novou knihu.Otevře se na kapitole bezpodmínečná důvěra
Bože můj!říkám si.A je to tady.Jsem zoufálá a smutná a hledám útěchu všude jen ne u
Něho.Jak jsem mohla.Ale já přece věřím,věřím,že nám Bůh pomůže,ale jak mám důvěřovat
někomu,koho nevidím a kdo mi ani nemůže poslat tolik potěšující sms.A z očí mi už zase
tečou slzy.Modlím se a prosím o pomoc.V tom ve svém nitru slyším hlas.Utěšuje mou bolavou
duši a říká,že se Malá duše smí narodit,že je to Boží plán.
Přestávám plakat a vím,že tohle je ta správná útěcha,protože mi jí dal On.Každá sms mě
potěší a dodá mi kuráže,ale už nepotřebuju,aby dodala ujištění.Mé malé milované miminko
bude žít.
Druhý den krvácení ustává.Nemám kapačky jen polykám tabletky proti krvácení.Na ultrazvuku je
u Malé duše veliký hematom.je stejně velký jako miminko.Posílám Malé duši
léčivou energii,mažu si bříško Levandulí,kamarádky z Prahy mi rozpouští modřinu.
V úterý 26.7.jdu na ultrazvuk.Malá duše je v pořádku a hematom je menší.
Stále miminko rozmazluju.Hladím ho,masíruju mu nožičky,houpu ho,zpívám mu.Nepřestávám se
modlit a vnímám anděly.
V pátek jdu na další ultrazvuk.Malá duše pěkně povyrostla,modřina je proti původní celkem
maličká a tak můžu odjet.
Další týden trávím na chalupě v posteli.Čtu si s dětma,povídám si s Malou duší,
která si mé lenošení opravdově užívá.Piju bylinky proti krvácení a proti potratu.
V pá 5.8.se odvažujeme odjet domu.Cestu jsme zvládli,zdá se,že Malé duši nic
nechybí.Jsem ráda,že jsem doma.Ve středu jdu na kontrolu ke svému doktorovi.
Věřím,že už bude všechno v pořádku.Ještě abyse zvedla placenta a bude vše dobré.
Moc se těším na 1.února nebo na nějaký ze dnů kolem,až Malou duši uvidím.
Když jsem tak přemýšlela,pročpak se nám tohle stalo,přišla jsem na spoustu
věcí.Tak za 1.už vím,že dokážu bezpodmínečně důvěřovat ač je to strašně těžké
za 2.Víkm,že mám spoustu úžasných přátel za 3.stěhování opravdu počká.Není důležité
bydlet ve velkém bytě.Nějak se tady na nějakou dobu dokážeme vtěsnat.A když bude třeba tak to
zvládneme i na dýl. Za 4.Je důležité,aby naši blízcí věděli,že je máme rádi.
Opravdu.Život je křehký a stačí vteřina a najednou tady ten,kterého milujeme není.
Je smutné si pak vyčítat,že jsme neřekli to či ono.Lidi kolem nás potřebují vědět,že jsou
pro nás důležití,že jsou milováni.A tak od této příhody každý den všem svým blízkým
dávám najevo svou lásku.A aspoň jednou denně jim říkám"Mám Tě ráda"
Není to tak těžké.Co myslíte? |
