Už od dětství jsem se těšila, že jednou budu pomáhat lidem a budu na ně vždycky milá a hodná. Fascinoval mě ten skvostný modro-bílý úbor s čepečkem. A tak jsem si splnila svůj sen a stala se sestřičkou. Když jsem po maturitě nastupovala do svého prvního zaměstnání netušila jsem, že to bude zároveň moje poslední práce v nemocnici.
Při jedné noční směně, když jsem likvidovala použité jehly, jsem se o jednu píchla. Ihned jsem jí vyndala, vydezinfikovala a běžela za kolegyní, abychom zapsaly můj pracovní úraz. Pracovala jsem v té době na dermato-venerologii, tak si dokážete představit, jaké hrůzy jsem viděla.
Za nějakou dobu jsem odjela na dovolenou a užívala si horkého léta, když mi najednou začalo být špatně. Měla jsem teplotu, bolelo mě břicho a všechny příznaky naznačovaly, že jsem se opravdu nakazila. A to žloutenkou. V úvahu přicházel typ B nebo C.
Odjeli jsme domu a já si nechala nabrat v práci krev. Jaterní testy byly zvýšené, ale protilátky proti žloutenkám negativní. Tak jsem dál pracovala a za nějaký čas si nechala zase nabrat krev. Jaterní testy byly zase vyšší, tak jsem se objednala do hepatologické poradny. A nastal kolotoč nic neměnící léčby. Jaterní testy mi stále rostly, protilátky proti žloutenkám byly negativní, já jedla Lipovitan a Flavobion, játra se mi zvětšila a já pobývala většinu času v posteli, protože jsem byla pořád unavená. Po roce, kdy mi játra vyrostla o pěkný kus a jaterky byly opravdu vysoké, jsem dostala žádanku na biopsii jater, která prokázala virus hepatitídy typu C. Byla jsem převelena k jinému lékaři a mou nadějí se stala léčba interferonem.
Léčba spočívala v tom, že jsem si 3x týdně rok a půl měla píchat injekci interferonu pod kůži. Z informací, které jsem měla mi opravdu veselo nebylo. Léčba zabírá jen na pár procent pacientů a má opravdu širokou škálu velmi nepříjemných nežádoucích účinků. Od teplot a bolestí svalů, po krvácení dásní, depresí a vypadávání vlasů.
Přiznávám, že jsem se první injekce strašně moc bála. Už jenom píchnout si sama sobě jehlu do těla...br...strašná představa. Dlouho před tím jsem se v duchu modlila a prosila, abych všechno zvládala v pohodě. Při vstřikování Interferonu pod kůži jsem si představovala, jak mi do těla proudí armáda bojovníků, kteří ten hnusný a zákeřný virus zničí. Vizualizovala jsem si všechno do detailů a snažila se myslet opravdu optimisticky.
Jenže všechno veselí mě přešlo, když jsem pár hodin po aplikaci léku dostala zimnici, horečka se vyšplhala skoro ke 40 stupňům, bolela mě příšerně hlava a svaly. Jak jsem usnula, si už nepamatuju, ale ráno jsem se probudila a nemohla bolestí nohou chodit.
Stávala jsem tehdy každé ráno u zrcadla a snažila se uvěřit tomu, že se uzdravím. Mluvila jsem sama se sebou a říkala si: Jířo, neboj se, ty to zvládneš!
S každou další injekcí jsem víc a víc věřila tomu, že mi opravdu lék pomůže a já budu v pořádku. Už mi ani nevadilo, že injekce bolí a že mám stehna celá rozpíchaná. Nemohla jsem nosit krátké sukně nebo kratasy. Nohy byly samá modřina. Horší bylo, že mi začaly padat vlasy. Chomáčky vlasů jsem si každé ráno vyčesávala z hlavy a to na mě padaly opravdové chmury.
Po několika měsících jsem přišla o invalidní důchod a začala hledat nějaké vhodné zaměstnání, kde bych si mohla 3x týdně odskočit píchnout interferon a zvládla pracovat. Bylo to hodně náročné období. Sužovaly mě takové bolesti kloubů a svalů, že jsem někdy nemohla ani dojít na záchod. Měla jsem neustálé teploty, zimnici, časem mi začaly krvácet dásně, zvracela jsem. Ubylo mi velké množství vlasů a přidala se nespavost. Asi nejhorší bylo, když jsem po aplikaci léku cítila, jak se celá má kůže nějak naježila a chemické cosi mi začalo vibrovat tělem a brnět až v mozku..
Celou dobu jsem ale věřila tomu, že se uzdravím. Modlila jsem se, pila byliny, cvičila jogu, jedla artyčoky a ze všech sil se snažila myslet hezky a pozitivně. A věřte mi, šlo to každým dnem líp a líp. A víte co mi bylo největší odměnou?
Po roce mi jaterní testy klesly a po roce a půl léčby jsem měla jaterní testy úplně normální a virus byl neaktivní. Začala jsem si čistit tělo, pít čistící bylinky, jíst vitamíny. Slunce bylo žlutější, ptáci krásněji štěbetali a já se začala těšit, že teď konečně můžeme mít naše první miminko.
A když tak přemýšlím, jsem ráda, že jsem touhle zkušeností prošla. Můžu si teď ve chvílích, kdy je mi špatně, víc uvědomit, že víra v uzdravení a vůbec víra dokáže divy a že když dokážeme v tom špatném najít cokoli pozitivního, náš kříž se nám lépe ponese. |
