Bylo jaro roku 2004, když na svět poprvé vykoukla naše Aninka. Její příchod byl poněkud rychlý, takže se narodila s modřinami po celé hlavičce a očička měla celá popraskaná a zkrvavená. Byla jsem šťastná, že je v pořádku, a po dvou dnech si jí s radostí odnesla domů. Když jí přestalo bolet bříško, byla nejúžasnějším miminkem na světě. Vůbec neplakala, spala celou noc a zvesela si výskala. Vždycky jsem s radostí říkávala, že Aninka bude správná ženská, že se nám ve světě neztratí. Občas mi bylo divné, proč si mě tak upřeně prohlíží a proč ji nezklidní moje ukolébavky, ale jinak se projevovala jako každé jiné dítě. Broukala, výskala si a mě nenapadlo nic zlého.
Čas plynul, Aninka byla čiperná, všemu rozuměla, a zdálo se, že všechno chápe. Jenže stále nemluvila. Vydávala stále jen svoje jakési skřeky a občas řekla "máma". Tehdy jsem prvně upozornila paní doktorku, že se mi něco nezdá. Sluchovou zkoušku paní doktorka udělala a Aninka nic. Klečela na kolínkách a nereagovala. Upřeně koukala na plyšovou krávu před ní. Paní doktorka usoudila, že je kravičkou zaujatá a proto nereaguje. Fakt byl, že doma na chrastítka a jiné hračky reagovala normálně. Jen prostě nemluvila a hulákala. Na čas jsem se uklidnila.
Jenomže zatímco jiné děti Andulčina věku už mluvily ve větách, Aninka říkala pár slov. Po narození sestřičky jsem zašla za novou paní doktorkou a znovu jí svěřila své obavy, že Anuška špatně slyší. Dověděla jsem se, že Aninka je v pořádku, že je jen lehce opožděná. A není přece divu, když mám ty tři děti. Velmi jsem se tehdy rozzlobila a začala hledat další pediatričku. Zašla jsem i na ORL, ale odmítli nás s tím, že nemáme doporučení.
Aninka se po nějakém čase poměrně rozpovídala, jen jí nebylo moc rozumět. Stále vyžadovala, abychom na ni při rozhovoru koukali. Venku jsem na ni musela křičet, zatímco na Jakoubka stačilo zašeptat. Říkala jsem si, že to není možné, že je prostě něco špatně! Všichni kolem mne mi mou intuici rozmlouvali: Podívej, když zašeptám bonbonek , tak slyší moc dobře, říkávali. Ano slyšela to. Dnes už vím, že nedoslýchaví mají problém hlavně se sykavkami, takže bonbonek - bodejť by neslyšela.
Po přestěhování jsem našla další paní doktorku a při tříleté prohlídce jsem znovu vyřkla své obavy. V té době Aninka ve větách mluvila. Neuměla sice spoustu věcí, ale celé ty tři roky jsme se snažila věnovat jí maximum času, aby mluvila alespoň nějak a aby znala všechno co její vrstevníci. Nedoslýchavé děti, jak jsem se později dověděla, umí velmi dobře své postižení maskovat, což uměla i Aninka. Naštěstí paní doktorka mi hned bez řečí typu jaká jsem přecitlivělá matka, napsala doporučení na ORL, kde nám paní doktorka potvrdila, že Aninka odezírá a poslala nás do Motola na vyšetření ERA-SSEP ve spánku. Nejdříve s Aninkou mluvil pan doktor a odhadl vadu jen na mírnou. Vyšetření ovšem potvrdilo oboustrannou těžkou vadu a ztrátu sluchu 82%. Diagnozu nám vlastně ani nikdo nesdělil, jen nám bylo řečeno, že jsme měli pravdu.
Tak... měli jsme papír, že naše dítě je skoro hluché a že máme zajít na foniatrii pro sluchadla a to bylo celé. Nic víc, nic míň. Žádná rada, kam se obrátit, žádný kontakt na nějaké sdružení, nadaci, kde by nám poradili jak s Aninkou mluvit, co s ní cvičit... prostě nic.
Koukala jsem se na naši holčičku a najednou mi došlo, že nikdy neslyšela ptáky, že proto ji nebavily pohádky. Najednou mi došlo, že proto jí bylo jedno, jestli jí zpívám nebo ne. V srdci jsem cítila strašný vztek na doktora, který mě poslal domu z porodnice a tvrdil, že rodit nebudu ještě týden, že přeháním. Na všechny ty lékaře, které jsem oběhla a říkala jim svoje obavy, zlobila jsem se na všechny ty, kteří ze mne dělali praštěnou, přecitlivělou matku. Ztratili jsme skoro 4 roky. Za 4 roky se dětí naučí spoustu věcí...
Díky kamarádce jsem se dověděla o sdružení pro rodiny se sluhově postiženými dětmi a zkontaktovala je. Velmi ochotné slečny mi doporučily své logopedky a foniatry a poradily mi, co dělat, jak cvičit a na co se zaměřit.
Pan doktor-foniatr, úžasně milý a rychlý člověk nám dal k loňským Vánocům ten nejhezčí dárek - sluchadla pro Anušku. Měla jsem obavy, jak si na ně zvykne, ale Aninka byla skvělá. Hned druhý den si o sluchadla sama řekla a sundala je až večer. Zjistila, že s nimi slyší. Seděla a koukala se na pohádky, smála se, chtěla číst knížky. Bylo to tak nádherné, vidět ji, jak rozkvétá.
Jednoho dne jsme šly po ulici a ve větvích stromu zahvízdal pták. Aninka se zastavila a se zářícíma očima křičela: Maminko, maminko, já ho slyším... pták.. a zpívá... Po tvářích se mi začaly koulet slzy jako hrachy. Na duši jsem cítila takové to šimrání, kdy máte pocit, že se celá duše tetelí. Byla jsem neskonale šťastná, že Anuška slyší.
Po Vánocích jsme začaly chodit na logopedii, přibrala jsem Speciální pedagogické centrum a sdružení. Každý den trávíme hraním si na školu, která má dvě třídy - Kubík počítá, Johanka s Aninkou se učí pořádně mluvit. Procvičujeme tvoření vět, správné tvary, rody. Procvičujeme všechno co patří k logopedii, hrajeme hry, které podporují rytmus, hmat a zrak, aby se všechny zbylé smysly pořádně rozvíjely. Trénujeme odezírání, cvičíme zbylý sluch.
Ze všech sil se snažím, aby se Aninka rozvíjela tak, jak má, a Aninka mi velmi pomáhá svou snahou, svou pílí, svým dychtěním po novém. Myslím si, že se nám snaha vyplácí.
Všichni se mě ptají, proč má Aninka tuhle vadu. Vysvětluji, že jsou na světě horší věci. Říkám si, co by za její vadu daly maminky dětí, které odešly, jsou na vozíkách a podobně.
Když o tom přemýšlím, Aninka sice neslyší jako my ostatní zdraví lidé, ale má obrovské a krásné srdce. Dokáže se radovat z každé maličkosti, z každé kytičky, kterou cestou lesem potkáme, z každého hvízdnutí ptáčka a dokonce i z toho, že slyší vítr. Všechny kolem sebe zalévá obrovskou láskou a září. Učí mě trpělivosti, učí mě toleranci a učí mě nesoudit. Doufám, že do jejího srdíčka zaseji tolik důvěry v Boha, v sebe samu a v nás, že si dokáže své dobré srdce zachovat. Doufám, že bude mít tolik síly, aby si poradila s případnou lidskou hloupostí.
Děkuji Bohu za tohle nádherné děťátko. |
