Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Deník Jak žít s jinakostí?
Tipy rodičů romských dětí, užitečné rady, vlastní zkušenosti, zajímavé články apod.


 Články 110 z 16 [Dalších 6 >>] 
 Tíže identity aneb jak přežít své romstvíJak žít s jinakostí?
- zkráceno -

Tíže identity aneb jak přežít své romství
Praha, 13.3.2012 13:23, (Romano voďi)

Při poslechu poslední desky Gipsy.cz Desperado (2011) člověka napadá, že kariéra Radka Bangy opsala zajímavý oblouk. Od ryze hiphopových začátků s formací Syndrom Snopp přes několik hledačských alb, kde experimentoval s angličtinou nebo r’n’b, se v roce 2006 vyšvihnul s deskou Romano hip-hop, která odstartovala výsostně romskou a velice občanskou etapu jeho života. O šest let později je ale po romské agendě veta a Banga to komentuje: „Kdybych se měl vrátit v čase, nikdy bych se neangažoval v politice. (…) Z hlediska hudebníka to byla chyba, skoro sebevražda. Zapadli jsme tím mezi takzvané aktivisty a zavřeli si spoustu dveří, které už bohužel nikdy neotevřeme."

Nálepku „romská umělkyně“ dostala i Ladislava Gažiová ze smíšené slovensko-romské rodiny, když přišla do Prahy studovat umění. Nejprve na ni udělal dojem přesah, jenž její úspěch pro československé Romy má, a tak začala svou tvorbu vědomě uplatňovat v proromské činnosti. Za bezmála pět let, které uplynuly od jejího coming outu, jí ale začala být tahle dobrá vůle na obtíž: „Jsem Romka, pak teprve umělkyně. Když si mě někam pozvou, je to proto, že jsem ,zázračná cigánka‘, ne dobrá výtvarnice.“ V současné době je Gažiová na veřejné prezentování svého romství háklivá. „Stále jsem ochotná podílet se třeba na dílnách pro Romy, ale když o mně chce někdo točit jako o ,dobrém příkladu‘, už se mi to nezdá správné. Nechci být osobně vidět.“

To Monika Horáková, dnes Mihaličková, poslankyně parlamentu v letech 1998 – 2002 za Unii Svobody, necítí zábrany, má-li se její minulá či budoucí kariéra pojit s romstvím. „Jsem Romka a Romkou zůstanu,“ říká s neskrývanou hrdostí. Důvody pro to, že vystudovaná psycholožka dnes namísto veřejného angažmá za romskou menšinu podniká, jsou stejně osobní, jako společenské. „Úplně jsem vyhořela, protože jsem zjistila, že jsem na to sama. Okolo mě si každý šel svou cestou a ode mě se čekalo, že s jednou asistentkou vyřeším celou romskou agendu. Bylo to vyčerpávající.“

Příběhy výrazných romských osobností, které jejich schopnosti v kombinaci se společenskou poptávkou katapultovaly na titulní stránky novin, se liší v detailech, ne však v základních rysech. Dostávají se pod obrovský tlak, protože jejich postavení je vábničkou pro celou řadu zájmových skupin, které si do nich projektují své ambice, cíle a naděje. Romové v nich vidí spasitele, jejichž neúspěch může být vnímán jako zrada vlastních lidí nebo interpretován jako hrabání pod sebe; gádžové zase nezřídka hledí využít inteligentní spojku s cizím a nepochopitelným světem Romů až na dřeň – vytěžit jedince a jeho kontakty a do značné míry přehodit veškerou zodpovědnost za interkulturní konflikty na ně. Často se pak stane, že romská celebrita uvízne v jakémsi mezisvětí, ani ryba, ani rak. Obyčejní Romové ji považují za příliš zpanštělou a tudíž odrodilou, zatímco pro určitý segment většinové společnosti nikdy nebude dost asimilovaná. Nastupuje efekt „zázračného cigána“. Jak často vzpomínají Romové uvyklí práci v nejrůznějších provozech, Češi to obvykle komentují: „Ty jsi tak slušnej, jako bys ani nebyl Cikán.“

Ať už to pociťují jako překážku ve skutečně plnohodnotné kariéře nebo jim „jen“ dojdou síly, reakcí veřejně známých Romů pak často bývá to, že se z etnicky exponované scény stáhnou. Utlumí menšinový charakter své tvorby (Banga, Gažiová) nebo si najdou nové hřiště, na němž mohou hrát nezatíženi etnicitou (Mihaličková). Nabízí se ale ještě jedna cesta, bohatě popsaná antropology, a přitom tak trochu tabu ve všech menšinových společenstvích – passing neboli proplouvání. Vydávat se za někoho jiného je totiž odvěkým nástrojem pronásledovaných.

Zanadávat si na Cikány patří tak trochu k bontonu. V konverzaci nastolují bílí Češi „romskou problematiku“ s udivující lehkostí, pevní ve víře, že tady se všichni shodneme, asi jako když se žehrá na poměry. Je přece součástí společného vědomí, že Cikáni jsou nepřizpůsobiví, bydlí ve vybydlených panelácích, chlapi tráví čas v hernách, ženské obírají turisty v MHD a děti s nízkým IQ s bídou vycházejí ze zvláštních škol.

„Já ale znám mraky romských vysokoškoláků,“ podotýká Laďa Gažiová. Podle ní to není žádná výjimečná situace, setkává se s nimi dnes a denně. Potíž je v tom, že vzdělaní Romové nejsou a nechtějí být vidět. Obvykle trpí traumatem z dětství a museli se velice snažit, aby uspěli. „Když se otevře téma jejich identity, je to veliký problém. Lidé chtějí mít klid.“ Sama o svém polovičním romství nejprve nevěděla. Odhalila je až na základní škole a rozhodně být Romkou nechtěla. „Až do studia na vysoké škole jsem to zatvrzele zapírala. Nechtěla jsem s tím mít nic společného. A jak jsem se cítila? Že je to tak správně. Zvlášť na východním Slovensku je to stigma; jsi podčlověk."

Málokdo si dokáže představit odvahu, jaké je třeba k vystoupení z anonymity. Cenou za upřímnost je ztráta soukromí, hrozba, že na vás média „něco vytáhnou“, strach blízkých o vaše bezpečí. Proplouvající elita má dobrý důvod držet se stranou. O to větší respekt si ale zaslouží ti, kteří veřejnou podporu Romům risknou.

Celý článek naleznete zde.

Článek vyšel v Romano voďi 1-2/2012. Máte-li zájem dostávat časopis pravidelně do své schránky, napište si o předplatné na romea@romea.cz

Více ...
Vložil: Romčátka dne 13.3.2012| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Dítě v NRP - příručka pro učiteleJak žít s jinakostí?

Středisko náhradní rodinné péče vydává metodickou příručku pro učitele Dítě v náhradní rodině potřebuje vaši pomoc. Příručka obsahuje také metodické listy a můžete si ji stáhnout ve formátu .pdf na adrese www.nahradnirodina.cz, případně objednat na adrese Středisko NRP, Jelení 91, Praha 1.

Více ...
Vložil: Romčátka dne 13.3.2012| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Rodičovství je rizikové povolání I.Jak žít s jinakostí?
Spisovatelka T. Boučková publikovala v LN 20. srpna článek „Náhradní rodina zaujatým pohledem“, v němž volá po celospolečenské diskusi o adopcích. Esejistka A. Wagnerová má podobnou zkušenost adoptivní matky, vyvozuje z ní však zcela odlišné závěry.

Rodičovství je rizikové povolání

20. září 2008

Spisovatelka Tereza Boučková nevhodně zevšeobecňuje své negativní zkušenosti adoptivní matky dvou romských kluků

Tereza Boučková se nejprve mediálně prezentovala jako šťastná matka dvou adoptovaných romských chlapců. Dnes naopak vystupuje jako výrazná až odmítavá kritička adopce, která s vervou generalizuje vlastní negativní zkušenosti v obecné pravdy. Při váze, kterou její slovo v otázkách adopce dnes má, a vehemenci, s níž je pronášeno, je stěží možné v českém kontextu o adopci psát a její názory nechat bez povšimnutí. S jejím jménem na rtech a otázkou, musí-li dopadnout taky tak špatně jako ona, se na mě v poslední době obrací řada znejistěných rodičů přijatých dětí, kteří znají mou zkušenost matky dvou adoptivních dětí či v Německu vydanou knížku o adopcích. Proto se ani já nemohu v článku o adopci určité polemice s Terezou Boučkovou vyhnout.

Názory Terezy Boučkové na adopci se dají shrnout do několika vět: Náhradní rodina je pro ni rodina umělá, nepřirozená, sociální rodičovství nemůže nahradit pravé rodičovství biologické, protože v něm chybí hlas krve, který biologické rodiče instinktivně vede ke správné výchově potomků, v nichž se sami mohou poznat, jelikož jim nejsou geneticky cizí. Děti adoptivní jsou děti svými biologickými rodiči nechtěné a tato jejich nechtěnost je příčinou jejich deprivace, která je nepřekonatelným a neodstranitelným deficitem, takříkajíc osudem, který dítě determinuje k nezařaditelnosti do normálního života, což se po jeho krátkém rozkvětu v dětství s plnou silou projeví v pubertě. Genetická výbava přitom podle Boučkové určuje člověka z devadesáti procent, jen deset je dáno výchovou a prostředím. Psychologové, kteří tvrdí, že láskyplná náhradní péče v rodině všechny deficity upraví, se podle Terezy Boučkové hluboce mýlí a klamou adoptivní rodiče.

Je ovšem otázka, kteří psychologové něco takového a tak paušálně říkají. Já sama jsem se s nimi nikdy nesetkala. Jestli takoví skutečně existují, pak zřejmě stejně jako Tereza Boučková neznají základní práci k tomuto tématu, monografii Psychická deprivace v dětství dvou světově uznávaných českých psychologů Josefa Langmeiera a Zdeňka Matějčka z roku 1974.

Autoři tu na základě řady výzkumů věcně a zodpovědně popisují víceúrovňové příčiny deprivace a zvažují šance nápravy deprivačních poruch z hlediska různé psychické vybavenosti dítěte i kvality zvolené náhradní péče a jejího naladění.

Deprivací ovšem mohou, jak ukazuje řada případů popsaných v knize, trpět i děti z „přirozených“ rodin s biologickou matkou. Náprava deprivačních poruch je v každém případě příběh s otevřeným koncem s mnoha milými i méně milými překvapeními. Autoři tu neskrývají úskalí a obtížnost nápravy psychického poškození, daného nedostatkem možnosti v raném věku navázat citový vztah k druhému člověku. Zároveň je to ale práce, která je stejně jako Matějčkova publikace Děti a my naplněná duchem hluboké humanity, důvěry v život, tvořivé dílo výchovy a lásky i respektu k dítěti jako jedinečné lidské osobnosti. Jakoby ani nevyšla v letech normalizace. Právě tyto hodnoty jako úcta, respekt a diskrétnost mi ve vystoupeních i psaných projevech Terezy Boučkové až bolestně chybí. Jako by si - ponořena do svého mateřského neštěstí - nikdy nepoložila otázku, jak působí stálá mediální prezentace osudů jejích dvou adoptovaných synů na tyto dva pomýlené, řádící postpubertální Romy i na jejího vlastního syna, který všechny rodinné maléry a permanentně zvýšený hlas, se kterým se v rodině problémy jeho bratrů řeší, musí zvládat a snášet.

Jsem přesvědčena o tom, že Patrik i Lukáš se svou existencí na pokraji kriminality nejsou nijak spokojeni, že to nejsou jen prolhaná nemytá monstra, ale spíš dvě zmatené duše, které často dělají to, co vlastně nechtějí - jenom nemají dost vůle svá předsevzetí dodržet. Také mnozí biologičtí rodiče mají se svými pubertálními dětmi podobné zkušenosti. Jako problém vidím ovšem jakousi bezradnou nedůslednost, s níž okolí na jejich prohřešky reaguje. Právě důslednost, která jim dává pocítit následky jejich vykolejení, je pro zmatené puberťáky důležitým orientačním bodem v jejich chaosu a jen jinou formou rodičovské lásky. Potíže mají oba chlapci zřejmě i se svou identitou. Jestliže Patrik chce svou biologickou matku zažalovat, protože jej opustila, je v tom spíš než touha po penězích nešikovně vyjádřený pocit, že mu v jeho příběhu něco chybí.

Více ...
Vložil: Romčátka dne 28.1.2011| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Rodičovství je rizikové povolání II.Jak žít s jinakostí?

Zaměříme-li svou pozornost na druhý plán jejich reakcí, cítíme tu jasné prvky pubertálního protestu a provokace i pocitu, že nesplnili očekávání, které na ně jejich adoptivní rodiče kladli. Takové věci dětem není třeba říkat, cítí je všemi póry. Nemohu si přitom nevzpomenout, jak náš dyslektický syn v bytě plném knih zakrýval alespoň ve svém pokoji poličku s knihami dekou, protože mu připomínaly jeho selhání. Když jsem tehdy s jeho poruchami učení Zdeňka Matějčka vyhledala, řekl mi na závěr své anamnézy: Neberte to jako neštěstí, ale jako úkol. A dbejte na to, abyste svému dítěti dala možnost zažít tolik úspěchů, kolik je možné, aby vyrovnal své neúspěchy ve škole. Tyto dvě v podstatě jednoduché, ale přitom klíčové věty, a jistě i Matějčkova charismatická osobnost mě dokázaly přenést i přes vydatné řádění našeho puberťáka, z něhož je dnes laskavý dospělý muž a výborný řemeslník, mistr malířský.

Toto štěstí posilující odborné pomoci Tereza Boučková zřejmě neměla, a navíc se stala obětí nepromyšleného postupu: adopce by neměla děti zprostředkovávat takříkajíc od kusu, ale po zralé úvaze, do jaké míry se dítě a jeho vyhlédnutí rodiče svou psychickou výbavou a životním stylem k sobě hodí. A jestliže padlo rozhodnutí umístit hned dvakrát za sebou poměrně těžce poškozené děti jak o tom svědčí automatické pohyby hlavy, jimiž si oba chlapci nahrazovali nedostatek stimulů v podnětově chudém ústavním prostředí do intelektuální rodiny, neměli být adoptivní rodiče ponecháni napospas, aby se v tom plácali, jak dovedou, ale měla jim být poskytnuta odborná pomoc, která by je alespoň první měsíce doprovázela a dala jim i možnost problémy s dětmi reflektovat. Odborníci měli také uvážit, jestli by pro tyto romské děti nebylo vhodnější umístění v SOS vesničce, kde se dítěti dostává citového bezpečí, kde ale širší dětský kolektiv i sám vychovává a větší citová distance chrání v případě selhání obě strany před emocionálními katastrofami, jaké ve své knize popisuje Tereza Boučková.

Stav obou dětí, ve kterém do rodiny přišly, nebyl nutným následkem jejich nechtěnosti, ale neodpustitelně nízké kvality péče v kojeneckém ústavu, v němž strávily první rok života. I v ústavním prostředí a u nechtěných dětí lze totiž psychické deprivaci předcházet určitými strategiemi, jako třeba systémem tak zvaných miláčků, kdy se každá sestra víc věnuje několika dětem a snaží se s nimi vytvořit určitou míru citového vztahu a kdy se podněty, které dítě stimulují, neomezují jen na krmení z láhve. Do takového už iniciovaného vztahu potom daleko snadněji mohou vstoupit náhradní rodiče a dál jej rozvíjet. Předpoklady pro zdařilé náhradní rodičovství tu tedy od počátku nebyly zvlášť příznivé, ať už by zprostředkované děti byli Romové nebo gadžové.

Já sama jsem jako adoptivní matka dvou dětí měla často pocit, že sociální mateřství je v určitých aspektech jednodušší než mateřství biologické. Alespoň v našem okolí se těšilo značné podpoře a uznání, že jsme se „cizích dětí ujali“. Jako určitá výhoda mi připadalo i to, že nikdy nepodlehnu pokušení hledat v našich dětech podobnosti s námi, nebo je dokonce vyžadovat, ale že budu muset pozorně čekat, jaké vlohy a schopnosti se v nich projeví. Pocit cizoty jsem s nimi nikdy neměla. Vztah k dítěti se vytváří spolužitím, ne porodem, řekla mi moje matka, když jsme naše první dítě adoptovali. Nakonec nám ale naše děti podobné jsou. Nesly a nesou si v sobě „pach stáje“, jak tomu říkáme, v níž vyrostly.

Rodičovství, ať už biologické nebo sociální, je ovšem rizikovým povoláním vždycky. Biologické rodičovství není žádnou zárukou, že se tvořivé dílo výchovy vydaří. Že biologické instinkty a společný genetický základ rodiče spolehlivě vedou, jak to postuluje Tereza Boučková, je čirý nesmysl a hrubý biologismus vyvrácený tisíci příklady až po kauzu Kláry Mauerové. Vztah k dítěti není automaticky dán nějakým hlasem krve, ale postupně se vytváří. Nejen adoptivní, i biologické rodiny ve výchově selhávají. Ovšem být počat, narozen a vyrůst v intaktní, laskavě důsledné a milující rodině je velký životní dar. Tereza Boučková toto štěstí neměla. Lhostejnost jejího biologického otce, jak o tom můžeme číst v obou jejich knihách, ji trápí dodnes.

O selháních biologických rodičů se ovšem tolik nemluví. Jestliže se jim děti nepovedou, je to malér. Nepovedou-li se rodičům adoptivním, je to katastrofa a na vině je náhradní rodinná péče. Generalizace Terezy Boučkové zasévají mezi adoptivními rodiči strach, že dopadnou jako ona.

Jisté je, že výchova romského dítěte v náhradní rodině není lehkým úkolem. Při jejím hledání je tu třeba přihlédnout k větší potřebě pohybu u romských dětí i k jejich přirozené muzikálnosti a tendenci žít ze dne na den. Jestliže ale dnes víme, že zděděné vlohy nejsou osudem, ale jsou z padesáti procent ovlivnitelné výchovou a prostředím, pak by romské dítě mělo být vychovatelné a zařaditelné do společnosti, jestliže není hluboce psychicky poškozeno špatnou ústavní nebo rodinnou péčí. Nevychováváme je ovšem ve vzduchoprázdnu, ale v prostoru, v němž existuje řada předsudků a zbytky spouště, kterou natropila socialistická asimilační politika, jež romskou identitu a zvláštnosti lámala přes koleno řadou až násilných opatření, včetně zákazu mluvit romsky. A potom: v žádné evropské zemi by nemohl být členem vlády a předsedou křesťanské strany protiromský rasista typu Jiřího Čunka. To je klima, v němž romské dítě - nechtěné nejen svou matkou, ale celou společností - vyrůstá a před nímž je nelze při nejlepší vůli zcela ochránit. Co vědí rodiče o tom, kolik takových drobných šikan jejich chlapci zažili?

I tady jde o postoje a interpretace. Náš syn měl také svůj výpadek s krádeží v samoobsluze a stál před soudem mladistvých. Ale protože jsme my jako rodiče měli vysoký sociální status, a k tomu štěstí na rozumného soudce, zápis v trestním rejstříku z toho nebyl. Jak jinak by ale takový prohřešek byl vážen, kdyby jako jeho pachatel stál před českým soudem mladý Rom, nebo v Německu Turek doprovázený matkou mluvící lámanou němčinou? Jestliže Tereza Boučková dospívá ve své knize k závěru, že její Romové jsou nevychovatelní, není to zároveň něco, co čunkovsky naladěná část české veřejnosti chce slyšet, aby si potvrdila své předsudky?

ALENA WAGNEROVÁ

Více ...
Vložil: Romčátka dne 28.1.2011| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Romové jsou pozadu z vážnějších důvodů, než bývali ČešiJak žít s jinakostí?
Reakce pana ing. Karla Holomka, zakladatele Muzea romské kultury a předsedy Sdružení Romů na Moravě na níže zmíněný článek P.Kohouta v MF Dnes.

Romové jsou pozadu z vážnějších důvodů, než bývali Češi

Autor: Karel Holomek
 
Pavel Kohout v sobotní MFD uvádí několik zajímavých důvodů, proč situace Romů v Čechách a na Moravě je mnohem složitější, než situace Čechů v sedmnáctém a osmnáctém století. Ti z Čechů, kteří se vzdali rodného jazyka, zůstali ve městech, splynuli s německým prostředím, a ti druzí byli zahnáni na venkov, do zubožených vsí, ne nepodobných dnešním cikánským osadám, a tam si udržovali svůj jazyk a vzpomínku na slavné předky. Pak se z této situace obrodili všestrannou energií, pílí a umem.

Situace Romů je dnes mnohem horší než Čechů a to proto, že Romové neměli své slavné: Přemyslovce, Karla IV, Husa, Žižku, Palackého, Němcovou a nakonec ne ani Masaryka. A odhaduje, že jim to bude trvat nejméně 100 let, než vytvoří vlastní vzdělanou elitu, která pak pozvedne celý tento národ.

Od Kohouta je sympatické, že přirovnává Romy k Čechům, byť je to v období dávno minulém. Nevyslouží si tím asi pochvalu oněch 75 % Čechů, kteří podle statistik Romy nenávidí. Stěží lze ovšem přijmout srovnání Čechů a Romů, jak je podává pan Kohout. Historie obou národů mu k takovému srovnání příliš mnoho důvodů nedává. Je to všechno jinak. Současná situace mezi Romy je už docela jiná, a řada argumentů a okolností nebyla zmíněna vůbec. Uvedu jen některé.

Chci prokázat, že situace je mnohem nadějnější, a že Česká republika má šanci zlepšit postavení Romů i jejich začlenění do společnosti mnohem dříve než za sto let. Za určitých příznivějších podmínek by tato doba mohla představovat jen období dvou generací.

Málokdo dnes v ČR ví, že už před válkou byly na jižní Moravě vytvářeny dobré předpoklady pro integraci Romů do venkovských společností. Romové se podíleli na zemědělské výrobě jako kováři, koňští handlíři, pomocní dělníci , podomní obchodníci a nejrůznější řemeslníci, jako kotláři, cínaři, korytáři. (Viz doktorská práce Jany Horváthové na MU v Brně: Integrace moravských Romů do venkovských společností). Bohužel celá tato nadějná populace byla zlikvidována během války v koncentračních táborech. Po válce se do uprázdněných prostor po Němcích, především průmyslových, a už ne na venkov, ale do měst, dostávali Romové nejčastěji z východního Slovenska. Ty teprve proces integrace čekal, a dodnes jsou s některými z nich potíže.

Romové mají i své slavné předky, pravda, takového kalibru jako ti čeští nejsou: Cinka panna,
ochránkyně Romů (něco jako pana orleánská), romský svatý Jimenez Malla, Jango Rheinhard, slavný muzikant a jiní modernější z řad romských vzdělanců.

Můj optimističtější odhad o době úspěšné integrace Romů vychází z poznání, že se přece jen za 20 let fungování demokracie některé věci ve vztahu mezi Romy a Čechy přece jen napravily, už se něco udělalo, a tvoří se docela nadějně romská elita, inteligence, lékaři, učitelé, právníci a inženýři. Je tu stát a Evropa, která programy integrace Romů podporuje, dokonce i finančně. To Češi v minulých staletích, kdy se probouzeli, neměli.

Pravda: Jsou tu ty geny o nichž se zmiňuje pan Kohout v souvislosti s neblahými zkušenostmi jeho dcery a jejich dvou osvojených romských synů, kteří to v pubertě nezvládli, podlehli „mocné roli genů“ a dostali se na šikmou plochu, vypadá to, že už nevratně. Mluví o neodolatelné síle genů, vypěstovaných mnoha generacemi, žijícími v odlišné společnosti. Toto tvrzení, jak Kohout poznamenává, páchne rasismem, a bylo by politicky korektní příliš geny nezdůrazňovat. Souhlasím, byť s výhradami. Znám přece své pappenheimské. Jsem taky Rom a je mi známo, že první zmínky o mé rodině někdy ze 17. století pocházejí z tak zvaných „smolných knih“. Geny nepochybně hrají svoji roli, ale ne tu, jakou jim přisuzuje pan Kohout.
Ale co s tím? V moji rodině, co si pamatuju, za 3 generace zpět, podobné problémy s „geny„ nebyly. Že by zkušenosti moravských Romů byly jiné než těch východoslovenských, kteří zde žijí již ve 3 generaci? Možná ano, možná ne. Je to otázka výchovy a řada jiných příkladů z rodin, kde si osvojily romské děti, ukazuje jiné výsledky, úspěšné.

Znepokojuje mne jiná věc: Romové postupem včleňování do společnosti ztrácejí hodně ze své identity. Především svůj jazyk Je to tisíciletý kulturní dorozumívací prostředek mezi Romy, který je stále živě používán díky izolaci, která dodnes panuje mezi Romy a majoritními obyvateli. Jakmile se tento stav bude měnit k lepšímu, bude se ztrácet i izolace mezi těmito dvěma etnicitami. To je nezbytná podmínka úspěšné integrace. Programy o eliminaci „vylučování“ Romů mi už zní v uších jako obnošená vesta, ale ve skutečnosti jsou stále neúspěšně naplňovány.

Budou-li však bariéry postupně mizet, a to budou muset, zmizí i potřeba dorozumívat se mezi sebou romštinou. Ten neblahý proces už začal, bohužel.

Také mnozí Romové, kteří získali vzdělání, ztrácí spojení s členy své komunity nebo nadále odmítají toto spojení udržovat, protože chtějí být už za vodou. Část potenciální romské inteligence je tak ztracena. To je zákonitý proces emancipace Romů a smutná daň, kterou Romové za ni zaplatí.
Více ...
Vložil: Romčátka dne 28.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem

 Rok kohouta? Pozor na rasismus.Jak žít s jinakostí?
Tereza Boučková vydala čtivou a emotivní knihu Rok Kohouta. Stejně jako ve filmu Smradi se zde seznamujeme s jejím životním příběhem - adopcí dvou romských chlapců a její marné snahy o jejich začlenění do své rodiny.

Kniha roku Rok kohouta? Pozor na rasismus.

Tereza Boučková vydala čtivou a emotivní knihu Rok Kohouta. Stejně jako ve filmu Smradi se zde seznamujeme s jejím životním příběhem - adopcí dvou romských chlapců a její marné snahy o jejich začlenění do své rodiny.

Kniha díky vysoké literární úrovni, své autentičnosti a popisů zápolení autorky vyvolává soucit a sympatie. Mnozí čtenáři pak podle reakcí ve webových diskusích vyvozují jednoduché závěry: adopce se nevyplácí, či dokonce že romské geny jsou nebezpečné. V rozhovoru pro Lidové noviny Tereza Boučková tento směr uvažování ještě podpořila. Výroky typu: „A vůbec není pravda, že každé dítě můžete naučit dobrému chování. Musí v něm totiž být už nějaká vloha.“ nebo „Pak je tu ještě jedna věc, a to myslím bude docela romská vlastnost, i když výjimky jistě existují - naprostá nectižádostivost. Skoro žádnej úspěch nestojí za nějakou námahu.“, případně „Ta jejich neschopnost uvažovat aspoň hodinu dopředu, s tím se dost blbě žije“ by od kohokoliv jiného byly považovány za rasistické. Autorka k tomu dodává: „Říká se, že Češi jsou rasisti, ale já myslím, že příčina je hodně na druhé straně. Třeba vztah Čechů k Vietnamcům nebo Číňanům se viditelně zlepšil, Češi už jim netykají, jak bylo dřív běžné. Vidí, jak jsou pracovití, jak se snaží mluvit česky, jak se jejich děti výborně učí.“

Jak se k tomu postavit? I v jejím případě tyto soudy nepovažuji za vhodné. Předně jedná se o jeden příběh, z kterého není možné zobecňovat, dělat závěry platné pro každou adopci či každého Roma. A za druhé je důležité se dívat nejen na objekt výchovy - na děti, ale i na jejich rodiče. Jací oni jsou a jaké pro adoptované děti připravili podmínky? Pochybnosti, že také výsledek této konkrétní výchovy nespočíval jen v genech, u mne vzbudil právě zmiňovaný rozhovor. Autorka zde uvádí, že se svým otcem má naprosto bezcitový vztah a její otec se o ni nikdy nestaral. („Můj otec vůbec neměl potřebu s námi třemi dětmi něco prožívat. Nic o našich životech nevěděl.“) Nebo například zmiňuje, že ke své adoptivní vnučce nedokázala najít vůbec žádný vztah. V tu chvíli mne napadalo: Jak byla Tereza Boučková připravena stát se matkou? Uměla dávat lásku, když od jednoho rodiče čelila úplnému nezájmu?

Je potřeba vidět, že příběh má dvě stránky. Pohled ze strany adoptovaných chlapců neznáme. Jejich výchovu neovlivnily jen jejich geny, ale i jejich adoptivní rodiče se sílou citu, kterou jim byli schopni dát. Oceňujme literární kvalitu díla, ale dívejme se také na to, jak může ovlivnit společnost. Omezení adopcí a vzrůstající rasismus asi není to, co bychom chtěli.


30.10.2008 Lenka Procházková (Rodina a škola)
Více ...
Vložil: Romčátka dne 28.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Geny nevytváří etnicitu ani psychickou deprivaciJak žít s jinakostí?
Reakce Romana Krištofa (publicista, dříve ředitel kanceláře Rady vlády pro romské záležitosti) na článek Pavla Kohouta (http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=019&r=nazorya&c=1323295)

Beletrista Pavel Kohout v článku „Romové jsou pozadu z vážnějších důvodů, než bývali Češi“ (MFD 23.1.) považuje za jednou z nejkonfliktnějších otázek současnosti, jestli ovlivňují osud příslušníků romských rodů více geny, nebo výchova. Dilema demonstruje na nezdařené adopci dvou již odrostlých romských chlapců jeho dcerou Terezou Boučkovou. Netušil jsem, že takovéto dilema, jistě přítomné v zařízeních čtvrté cenové skupiny, je kulatým čtvercem naší doby… Měl jsem za to, že eugenika není po pádu třetí říše brána v potaz jako vědecké odvětví, které by mohlo dát vodítko k řešení soužití různých lidských kultur. Nevěděl jsem, že geny zodpovídají za asociálnost kvanta Romů a že se prostě jakési „cikánství“ dědí pokrevní linií. Měl jsem za to, že rozhodujícím momentem tíživé socializace osvojených romských dětí je psychická deprivace, kterou zažily odloženy do kojeňáků. Že celé neštěstí nepovedených adopcí spočívá právě v tom, že se jen vzácně dějí tak, aby dítě mohlo být adoptováno ihned po porodu. Tak se děje takřka jen výjimečně, ale pokud česká rodina takto osvojí a vychová třebas i malého Číňana, nebude se nikdo divit, že nemá vlohy k porozumění čínské opeře, odlišujícího ho do jeho vrstevníků ze základky. Inu, tajemství prenatálního vývoje jsou velká a nezbude, nežli se před nimi sklonit. Závidím tudíž spisovateli Pavlu Kohoutovi, ale i psychologovi Petru Bakalářovi, autorovi traktátů o genetické předurčenosti modů chování, jistotu jejich tvrzení. Svět se najednou stává přehledným místem, v kterém se dá lehce vyznat.

A takovouto touhou po jednoduchosti je Kohoutův sloupek prodchnut. Poté, co za důvod neúspěšné adopce dvou psychicky deprivovaných romských chlapců označí dědičnost, začne Kohout jako inspiraci pro pozvednutí Romů líčit formování moderního českého národa jako lidu, vzešlého ze „zubožených vsí podobných pozdějším cikánským, kde jim jedinou naději dávala a jazyk udržovala zakázaná Bible kralická.“ Měl jsem za to, že takováto barvotisková podoba budování národa již nemá šanci být brána vážně a nadít se presentace předním českým literátem. Vždyť zcela pomíjí výsledky historických bádání od Pekaře po Hrocha a jezuita Balbín se musí v hrobě obracet. Doufal jsem, že doba, kdy se například stavěla „rodná chaloupka“ i rodilé pražské patricijce, jakou byla Eliška Krásnohorská, je za námi.. Vidět spřízněnost v kultuře českého obrozeneckého venkova a cikánské vesnice vyžaduje opravdu silné brýle mámení. Jihočeské selské baroko a cikánské chyšky na Spiši mají krom konstrukčních odlišností jednu podstatnou nepodobnost: pobývali a pobývají v nich lidé zcela odlišných a těžko kompatibilních kultur. Překvapením pro ctitele dědičnosti by mohlo být, že jejich genetická výbava nebyla a není nijak odlišná. Bohužel, činit paralely mezi procesem českého národního obrození a postavením Romů u nás je nešvarem s kořeny sahajícími až k protirežimnímu disentu sedmdesátých let. Je nešťastné, že svým silným morálním kreditem disent takovýto romantizující pohled legitimizoval.
Již v dokumentu Charty 77 „O postavení cikánů-Rómů v Československu“ (1978) je za jedinou možnou považována integrace Romů jako skupiny. Je v něm tvrzeno. že „sebezáchovnou reakcí Romů je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodových rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti.“ Nechť si každý, kdo se zabývá současnou situací Romů, uvedené (již více jak třicet let staré) tvrzení verifikuje. Obávám se, že ke vzniku nějakého nového povědomí nedocházelo a nejsme ho svědky ani dnes. Spíše je neustále zjevná snaha naroubovat eurocentrickou představu o národě na etnikum, které má zcela odlišné organizační struktury (kulturní vzorce), než jaké jsou u národů, mezi nimiž Romové žijí. Takovéto snahy jsou doprovázeny vzýváním odlišnosti, která je obdařena tajemstvím esence či „genů“. Paradoxně se tak vzývatelé národního obrození Romů ocitají na stejné argumentační bázi, jakou používají (neo)nacisté. Národy jsou podle nich věčnými entitami, občas ale musí být obrozovány. Jak uvádí Kohout, existuje jakýsi národní gen: „Cikánské kmeny neměly své Přemyslovce, svého Karla IV., svého Husa a Žižku, svého Jiříka z Poděbrad ani Palackého a Němcovou, kteří posilovali český národní gen, než se s ním mohl narodit Masaryk. Proto asi těm dvěma uprchlým klukům nestačilo ani osmnáct let ve vyspělé rodině. Je na čase přiznat to, protože jen tak lze dospět od plytkých krátkodechých akcí ke generálnímu plánu na dorovnání romské populace s českou – a tedy s evropskou – ve výhledu (..,) nejméně jednoho století.“
Avšak konfliktní dilema, jak jej popisuje Kohout, nespočívá v tom, jestli je „osud romských rodů“, ovlivněn více geny, anebo výchovou. Spočívá spíše v tom, jestli na Romy jako na skupinu, imaginární celek či komunitu, budeme navlékat chomout kdysi převládající představy o národním osudu, který má spět k narození prezidentů-osvoboditelů zbavujících poroby, anebo budeme klást důraz na integraci jednotlivců, kterým se podá pomocná ruka při vymanění se z mystických krevních pout velkorodin. V „dorovnání“ totiž doposud uspěli pouze ti, kteří zničující solidaritu velkorodin dokázali opustit.

Roman Krištof, autor je publicista

Více ...
Vložil: Romčátka dne 27.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Jsem stejná...Jak žít s jinakostí?

Následující příspěvek vznikl v rámci aktivit dětského multikulturního časopisu Romano voďori

Jsem stejná jako vy
Přerov, 21.12.2009 10:31, (Romano voďori)

Je mi patnáct let a jsem Romka. Přede mnou je poslední školní rok s lidmi, které mám ráda. Chystám se na střední obchodní školu. Moji rodiče pochází ze Slovenska. Takže jsem tak trošku Slovenka - tak jako skoro každý Rom.

Nechci psát o svém původu, ale o tom, jak žiji dnes. Ještě před dvěma roky jsem nevěděla, jaké to je chodit ven s romskými kamarády… Už odmala, kdy jsem mohla začít chodit ven, jsem chodila jen s neromskými dětmi, protože jsem vůbec nevěděla, že jsou i děti jiné. V první třídě se mnou ven chodily cigánky, ale byly úplně stejné jako já. Až v páté třídě se to začalo nějak měnit. Začala jsem si uvědomovat, že si s nimi rozumím. Ještě pořád mezi námi ale nebyl žádný opravdu velký kamarádský vztah. Vždycky jsem je brala jako kamarádky ze školy. Od sedmé třídy se to už konečně změnilo. Začaly jsme spolu chodit ven… Pak otevřeli úžasnou diskotéku! Chodila jsem tam pravidelně každou sobotu a strašně jsem si to tam oblíbila.

Holky mě naučily hooodně věcí. Od té chvíle pak nebyl den, kdy bych se s nimi neviděla. Staly se z nás opravdu velké kamarádky. Nejen ony se mnou, ale také s mými neromskými kamarádkami, kterých bylo opravdu dost.

Měla jsem chvíle, kdy jsem potřebovala jenom je, protože s nimi jsem si rozuměla úplně nejvíc. Konečně jsem měla pocit, že jsem zapadla a že jsem našla svoje lidi - i když moje ostatní kamarádky jsem taky strašně zbožňovala. Byly jsme opravdu velká banda lidí a nikomu to nevadilo. Prostě jsme se měly rády, takové jaké jsme byly, zvykly jsme si na sebe…

Možná mě vždycky braly jinak… možná kvůli tomu, že jsem měla víc kamarádek „gádžinek“ něž jich. Odsuzovali mě za to. Říkali, že si na cigánku jenom hraju.

Vadilo mi to, ale co jsem s tím měla dělat? Nechápaly, že já nemůžu za to, že nebydlím tam, kde ony, a že s nimi nejsem od rána do večera. Také jim vadilo, že mám taky jiné kamarády. I přes to všechno říkám: Jsem stejná jako vy, i když jiná. A vždycky vás budu mít ráda.

Míša Horváthová, redaktorka ze ZŠ B.N. Přerov
Romano voďori

Více ...
Vložil: Romčátka dne 9.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Černé dítě v bílé rodině IJak žít s jinakostí?
Vyšlo v Lidových novinách dne 21. listopadu 2009

Zdroj: archiv LN


Lze úspěšně vychovat adoptované romské dítě? Otázka zní, co je to úspěch.


Nelze se divit, že texty o adopci romských dětí budí emoce. Když nejsou data – a jediná statistika se skrývá v textu „Cikánské děti v náhradní rodinné péči“ z roku 1981 (!) – zbývají jen osobní příběhy.
Vychovávat výrazně jiné dítě vyžaduje nejen odhodlání, ale zejména velmi specifické dovednosti. Mě vždycky dostane obraz, kterému říkám „odvrácená tvář“. Pokud odvrátíš tvář, to znamená, že dáš najevo smutek, zlobu, nebo to dítě jemně zahanbíš, vlastní biologické dítě udělá cokoli, aby ses k němu zase otočil přívětivou tváří. Fakt, cokoli. Odvrácená tvář (rodič se odvrátí a nebude mne milovat) – to vnímá jako strašně přísnej trest. Jenže pro naše přijaté děti je odvrácená tvář jen skvělej signál: Fajn, nekouká se, můžem..., říká táta Tomáš.


Holubi, vyplašení příchodem vetřelce, krouží v hejnu nad dvorem. Tlukot křídel se odráží od střech stodol a sýpek, pozvolna utichá a zklidňuje se. Dřevěný anděl nad severní zdí stráží celou usedlost. Klid, mír. Táta, máma, čtyři děti. Dvě tmavé, dvě světlé.


„Všichni nějak tuší, že dítě z kojeňáku trpí, protože mělo málo lásky. A tak se snažíme mu tu lásku dát, víc a víc a víc a ještě a ještě. Jenže po pár letech házení lopatou do kotle zjistíš, že se nezměnilo skoro nic. A začneš přemýšlet, kudy jinudy,“ říká Klára, Tomášova žena. „Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. „To by nám tenkrát přišlo nespravedlivý, diskriminační a nebezpečný. I dneska nám kvůli tomu lidi nadávaj. Je to věc, na kterou přijdeš až po strašně dlouhý době, a pak si ji musíš sám před svým svědomím obhájit. Před ostatními ji neobhájíš asi nikdy.“
Papírově jsou ideální pěstounský pár: vysokoškoláci z klasických rodin, roky praxe s normálními i s velmi problematickými dětmi a adolescenty, podpora širší rodiny. Umějí přežít v lese i na ulici, obstarat hospodářství a hlavně – rozumějí i jednoduchému jazyku, kterým se dorozumívá se světem ovce, pes anebo malé, poškozené dítě. Delší kus cesty však Tomáše a Kláru teprve čeká. Jejich Ireně je teprve 11 a Davídkovi 9 let.


Barvotisková idyla má viditelný škrábanec: Tmavé děti jsou starší, rády lžou a podvádějí a nevadí jim, když se v jejich skrýších objevují cizí věci a peníze. „Bezmoc. Napadá mně jen slovo bezmoc. I když se snažíš sebevíc, někdy je efekt tý snahy naprosto nulovej. Koně můžeš přivíst k vodě, ale napít se musí sám. A ty ho taháš a furt taháš, zkoušíš chleba, cukr, řemen, bič, prosíš, mlátíš, klečíš, brečíš, přemlouváš, cákáš mu vodu do tlamy, ale von se prostě nenapije… To je pak hrozně těžký se s tím smířit. Ač děláš, co můžeš, a zažijete spolu spoustu krásnejch chvil, nakonec nemáš žádnou záruku, že to někam vede.“ Tomášův hlas ale není zoufalý ani rezignovaný. Vypadá spíš jako tatínek pioneer ze starých amerických knížek. Je veliký a nikdo ho nepřemůže, široká záda unesou každý náklad a velké ruce zvládnou cokoli – požádat o grant i zapřáhnout kobylku do vozíku. Ve flanelce na koni vypadá opravdu jako z jiného místa a času – jen na rozdíl od dávných amerických průkopníků má na nose brýle a kdesi v truhle ukrytý i diplom z Karlovy univerzity. Klára učí.


K výchově dítěte, které – bez ohledu na sebelepší péči – v kojeneckém ústavu trpělo, jehož matka žila nebezpečným životem a jehož priority, chápání a pojmenovávání světa se často radikálně liší od světa osvojitelů, je potřeba spousta dovedností, které rodiče nezískali během dosavadního života – a zatím na ně neexistuje žádný kurz. Jediná naděje spočívá v setkáních rodin, v postupně a pomalu vznikajících knihách, ve vzájemně předávaném know-how.


-pokračování-

Více ...
Vložil: Romčátka dne 4.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Černé dítě v bílé rodině IIJak žít s jinakostí?
-pokračování-

Tři velká rizika


„První průšvih jsou samozřejmě ty lidi, co chtějí adoptovat cizí dítě – teda pokud jsou bezdětní. Maj za sebou obvykle roky pokusů a trápení. Vědomí neplodnosti je více či méně vyšine, minimálně jsou ve velikým presu, zejména ta holka,“ říká Klára, které se po druhém osvojení narodily postupně dvě biologické děti.
Takových párů je v Česku podle Milana Mrázka, předsedy sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti, už přes patnáct procent – a procento se rok od roku zvyšuje. Odkládání prvního mimina až do chvíle profesionálního a finančního zabezpečení má i stinné stránky. Potíže s početím jsou jednou z nich (průměrný věk prvorodičky v roce 2008 byl 29,7 roku, letos bude pravděpodobně už přes třicet let). O adopci žádá každý rok zhruba 2500 párů, v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let čeká každoročně skoro 2000 mimin a batolat (jenže větší část se naknec vrací do původní rodiny; ostatní čekají na rodinu novou). Téměř polovina z nich je romských. Najít pro ně náhradní rodinu je potíž. Čím je to těžší, tím později se to podaří. A čím později se to podaří, tím pro dítě a rodiče hůře.
Většina manželů si přeje dostat co nejrychleji zdravého bílého kojence. A diví se – bílé děti nejsou, obzvláště ne zdravé. Ačkoli proces osvojení by podle odborníků měl zhruba odpovídat devíti měsícům gravidity, u nás je nesmyslně dlouhý a počítá se spíš na roky než na měsíce. Čekání na bílé dítě je téměř bez konce (na jižní Moravě přes sedm let), a tak mnoho párů volí „poloromské“, romské či „postižené“ dítě.
To je jedna z prvních výhybek na kolej vedoucí k budoucím srážkám, nepochopení a omylům: nastávající rodiče jsou často v zajetí romantických představ (zachráníme nebohé dítě před ústavem i rasismem), nebo je naopak řešením frustrace – a „Romák je z nouze dobrej“.
Martina Vančáková, adoptivní matka dvou malých romských dětí a zakladatelka projektu Naše romské dítě, varuje: „Všechny děti, ať se dostanou do rodin v jakémkoliv věku, jsou děti s minulostí. A rodiče budou pravděpodobně řešit problémy, které by u biologických dětí řešit nemuseli. Dobře si tedy rozmyslete, zda jste schopni přijmout dítě i s jeho romstvím a pomoci mu v této situaci vybudovat identitu „našeho, milovaného, skvělého a romského“ dítěte.“
Tomáš s Klárou chtěli romské dítě od počátku: „Zdravé, romské, ale klidně trochu živější. Brali jsme si děti v době Tibora Danihela (romského teenagera, kterého v roce 1995 skini v Písku nahnali do Vltavy, kde se utopil), prostě toho otevřeného, policií tolerovaného rasismu a adopce romského dítěte nám přišla jako správná a dobrá věc.“ Výchova potomstva je extrémně náročná kapitola životního projektu – a „zhlížení se ve vlastním obrazu“ u biologicky vlastního dítěte nám ji velmi usnadňuje. „Časem samozřejmě pochopíš, že ,je to jinak‘, že dítě z ústavu potřebuje v mnoha věcech úplně jiný přístup, než jaký znáš z vlastního dětství,“ vysvětluje Tomáš. To, co považujeme za přirozené, zkrátka nefunguje.

Druhé úskalí adopce hledejme na samém počátku, kdy rodička odmítne žít se svým miminem. Matky, které hned po porodu odloží dítě do adopce nebo jimž úřady děti odeberou, nejsou statisticky vzato normální. A často se vymykají i v jiných ohledech: vzděláním, inteligencí nebo zdravotním stavem. Typická matka se vzdá skoro všeho kromě miminka a mnoho romských matek si dítě ponechá a vychová je i v podmínkách, které by se v očích městské většiny asi neslučovaly s důstojným životem.
Rizikový způsob matčina života, problematická výživa, nikotin, alkohol i drogy jsou pro plod mnohem nebezpečnější – nechtěné těhotenství nebývá motivací k sebeomezování... Psychickou pohodu plodu nejspíše naruší i matčino „totální odmítnutí“.
Děti z ústavu mají často poruchy chování (tudíž i učení). Nedosti na tom – ve školce, ve škole a zejména v pubertálním období se u roztomilých dětí často projevuje defektní chování. Jak je to možné? Jen proto, že jsou tmavé a černovlasé?
Většinová populace, když přistihne adoptované dítě při krádeži, má o příčině jasno: geny („Pokud šlo dítě z kojeňáku rovnou do láskyplné rodiny, kde by se naučilo krást? To má prostě v krvi.“)
S tím nejen většina pěstounů, ale v podstatě celá psychologická obec zásadně nesouhlasí. „Lhaní, krádeže, poškozování cizích věcí, to je typický příznak psychické deprivace v dětství. To bych s žádnou etnickou mentalitou‘ nikdy nespojoval, tak se chová většina „frustrovaných“, respektive deprivovaných děcek,“ říká psycholog Jan Šikl, který strávil mládí coby vychovatel v „pasťáku“ a podle jehož scénáře natočil režisér Petr Václav film Marian. Šikl takto zažil stovky problematických kluků – bílých i černých.
Nedovedeme odlišit, zda jsou obtíže většiny osvojených dětí způsobené genetickým přenosem, nebo deprivací v ústavu. Z hlediska současného poznání je možné obojí – to druhé je však jisté. Sociobiologové (prý cyničtí) se hádají s pedagogy (prý naivními) o míře dědičnosti lidského chování. Pro osvojené dítě i jeho náhradní rodiče je však výsledek této intelektuální pře zbytečný. Hledají, jak spolu co nejlépe žít, svou minulost ani geny změnit nikdo nedokáže.


Třetí a největší riziko adopcí z kojeneckých ústavů a dětských domovů se nazývá psychická deprivace v dětství. Chovatelé psů vědí, že štěně musí být prvních deset týdnů mezi ostatními štěňaty, aby si vtisklo základní „sociální návyky“ i základní sebedůvěru. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, prostě láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Život „vlčích dětí“, známých z literatury, dětem v ústavech bezpochyby nehrozí, ale jisté míře poškození se nevyhnou.


-pokračování-

Více ...
Vložil: Romčátka dne 4.1.2010| Bez komentářů | Přidej komentář | Poslat mailem
 Články 110 z 16 [Dalších 6 >>] 
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.